Mám rád Revolut, rád ho propaguju, často ho využívám a na cestách jsem si užíval pohodlí jejich karty, spojené s mobilní aplikací. Teď sice míň cestuju, zato víc investuju, a pokud jste, stejně jako já, loni na konci března nakoupili akcie, tak teď tlučete hlavou o zeď, že jste jich nekoupili víc (+120 % hovoří za vše).

Když se do ČR dostala podobná služba Crypto.com, neváhal jsem. Kryptoměnama sice platit nehodlám, ale jako investice jsou zajímavé. Používal jsem různé Coinbase a tak, ale nesedělo mi to. Pocit podobný, jako když investujete do akcií přes FIO Brokerské rozhraní, jestli mi rozumíte. A tak jsem Crypto.com otestoval.

Jo, Revolut umí investice do několika málo kryptoměn taky. Ale když chcete nějaká obskurnější, musíte jinam.

Pro pořádek: pokud použijete něčí link, dostanete po prvním nabití peněz bonus 25 USD, stejně jako ten, komu odkaz patří. Třeba když použijete tenhle odkaz: ZALOŽIT CRYPTO.COM a vyplníte kód “cttecu4vc7” (měl by se tam objevit, ale někdy se to nestane), dostanete 25 USD vy a 25 USD já (tedy po nabití peněz a objednání karty). Díky, a nemáte zač.

Po založení a nezbytném nahrání dokladu a vlastního ksichtu jsem začal zkoumat aplikaci. Jako největší tahák jsou jejich platební karty. Hned vysvětlím důvod.

Zaprvé: Získáte VISA kartu s cashbackem od jednoho do osmi procent.

Zadruhé: Slevy. Sleva na Spotify 100 %, sleva na Netflix 100 %, teď oznámili nějaké další slevy pro Booking. To zní dobře, ne?

Kromě free verze, kde máte jen 1 % cashback, mají všechny ostatní drobný háček. Musíte složit depozit (Stake).

Pokud si chcete objednat kartu, řekněme, úrovně 2, tedy červenou, musíte kromě potvrzení adresy a pravidel složit depozit 2500 CRO, což je právě teď, 12.1.2021 v půl deváté ráno, zhruba 145 EUR, asi 3800 Kč. Musíte jej půl roku držet (na druhou stranu — když to máte na delší investici, tak co taky jiného s tím chcete půl roku dělat, že?), a získáváte všechny jmenované výhody.

CRO? Vysvětlím: Crypto používá pro přepočty všude vlastní kryptoměnu CRO a všechny operace vnitřně provádí s touto měnou. Technicky jde o Ethereum, ale prý firma chystá vlastní blockchain. Pokud platíte kartou, převádí se CRO na fiat měnu, tedy EUR nebo třeba GBP. Pokud dobíjíte účet, dobíjíte ho taky v normální měně do takzvané Fiat peněženky, odkud pak můžete nakupovat kryptoměny.

V CRO je vám vyplácen i cashback z karty.

Při nákupu kryptoměn můžete nakupovat cokoli, od známého Bitcoinu přes Litecoiny a Ethereum až po Stellar. Všude jsou grafy, vývoje, kurzy, vše jak se patří. Můžete převádět mezi kryptoměnami, používat Crypto.com aplikaci k převádění peněz mezi kryptoměnovými účty, posílat je i “z mobilu na mobil”, zkrátka vše, co umí takový Revolut.

Narazil jsem jen na jedno mrzení. Když jsem si chtěl převést peníze, nešlo použít TransferWise, mají to v podmínkách: “Příjemce nesmí obchodovat s kryptoměnami”. Nepodařilo se mi přidat ani virtuální kartu z Revolutu, ani z Twista. Nakonec jsem dobil převodem (SWIFT / IBAN), ale předpokládám, že problém byl jen v těch virtuálních kartách, jiní uživatelé píšou, že kreditky jsou v pohodě.

Další funkce, které Crypto.com nabízí, jsou třeba půjčky kryté kryptoměnou (vy si půjčíte fiat měnu, třeba eura, úroky platíte v kryptoměně — výhodné, pokud dlouhodobě držíte větší množství kryptoměny, nechcete prodávat, ale potřebujete na nějakou dobu obnos reálných peněz). Další možnost je Earn program, kde dovolujete Crypto.com půjčovat vaše prostředky a dělit se o výnos z úroků.

Podle článků, co jsem o Crypto.com četl, jde o zajímavou věc, kterou si i kryptoměnoví nadšenci pochvalují. Uvidíme. Přinejhorším budu mít to Spotify zadarmo… :)

PS: Nezapomeňte! Kód cttecu4vc7 — pro vás i pro mne 25 USD!

Českým veřejným prostorem, respektive jeho částí, před časem rezonovala „kauza“ výstavy fotografií v Knihovně AV ČR.

Ve stručnosti připomenu: V prostorách Knihovny AV ČR byla nainstalována výstava fotografií. Šlo o akty pořízené historickou technikou mokrého kolodiového procesu. Po čtyřech dnech byla výstava ukončena na přímý nátlak z Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen. (Detaily např. zde)

Samotné prohlášení kritiček by taky stálo za detailnější rozbor a odbornou polemiku („Kritizovaná výstava nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, čímž degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň”), ale do toho nechť se pustí spíš kulturologové a odborníci přes estetiku, kteří dokážou líp než já vysvětlit důvody zobrazování nahého lidského těla a veškeré konsekvence s tím spojené. Kritika byla, jak už to v takových případech chodí, vedena lehce stranou, spojení s „vědou“ a „vědkyněmi“ bylo naroubované násilně, ale to je, jak píšu, na jinou diskusi.

Pomyslnou korunu tomu všemu ale nasadil autor fotografií Karel Richtr svým prohlášením. To je, těžko to nazvat jinak, směsí frustrace, ublíženectví a fňukání, co spolehlivě zabije jakékoli sympatie se „zakázaným autorem“. Posuďte sami.

Informuji média a veřejnost, že jsem byl po nátlaku několika pseudovědkyň-feministek z Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.

Začít prohlášení polemickou figurou Caput Canis je spolehlivá cesta do pekel. Platí, že v podobných sporech vyhrává ten, kdo udrží „glanc“ a nenechá se stáhnout na úroveň podobných útoků. Proč, ptám se, bylo nutné použít předponu „pseudo-„? Nebylo! Naopak, právě tímto úvodem se autor postavil do role toho, kdo nemá argumenty a musí se uchýlit ke snižování vážnosti oponenta útokem ad hominem. Můj návrh: „Informuji média a veřejnost, že jsem byl na popud Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.“

Jakkoliv jsou na fotografiích zobrazeny ženy, cílem výstavy bylo především prezentovat fotografickou techniku mokrého kolodiového procesu, tedy ukázat řemeslné kvality techniky z 19. století. Právě k této dnes již unikátní technice fotografování jsem pak také připravil pro Knihovnu AV příslušnou odbornou přednášku.

Naprosto v pořádku. Věcná informace, která ujasňuje, oč šlo: historická technika, odborná přednáška, to je to primární, a že šlo o zobrazení aktů je podružné — ostatně nahé tělo je estetický objekt, využívaný umělci od nepaměti.

Po neuvěřitelně silném nátlaku feministek o nevhodnosti prezentace takových fotografií vyvinutém na ředitele Knihovny a další pracovníky Akademie věd mi bylo sděleno, že výstavu, která měla původně končit až 23. prosince, raději předčasně uzavřou. Mé fotografie se tak do slova a do písmene přes noc dostaly do trezoru. Tam nyní čekají, že si je po víkendu odnesu. Nevyčítám nic vedení Knihovny ani AV, ale trochu trpím pocitem, že pár pseudovědkyň má u nás o fous větší vliv, než si zasluhuje.

Slyšíte ukřivděnost? Ony mají větší vliv než zasluhují. To není polemika, to je pláč někoho, komu šláply na kuří oka. A „Neuvěřitelně silný nátlak feministek“? Volil bych neutrálnější vyjádření a přidal bych pár špetek hrdosti.

Rád bych přenesl téma moci těchto dam do veřejného prostoru. Není přece kuriózní, že zatímco ony jsou živy z peněz daňových poplatníků a štědrých státních grantů, já si na svůj finančně náročný koníček, který také považuji za vědu, musím tvrdě vydělávat?

Tohle by zasloužilo přepracovat. Ideální metoda přepracování by byla „vyhození“. Zcela vážně: přenášení tématu „těchto dam“ do veřejného prostoru? Závistivé kňučení a ukazování prstem, že „ony mají granty a já si musím vydělávat“? Ne, to není hodné nikoho. Pardon, tady autor dává jen průchod frustraci a z celého odstavce čpí závist. Ačkoli můžeme vést polemiky o grantových programech a jejich smysluplnosti, tak v prohlášení, které má reagovat a, přiznejme si to, přiklonit veřejné mínění na svou stranu, to nemá co dělat! Ano, u lidí s kratším uvažováním to může přinést body („Vony mají peníze z našich daní, no fuj!“), ale u ostatních to spíš uškodí.

Zároveň upozorňuji, že všech dvanáct originálů a třináct printů jsem vytvořil na základě podnětu pracovníků Knihovny, za jejich asistence a přímo v prostorách této budovy.

Zvolil bych jinou formu než „upozorňuji“ a nejsem si jist tím, jestli z toho trošku netrčí snaha se vyvinit („Oni mi řekli…“), ale v zásadě mi tenhle odstavec nevadí.

Žádám proto veřejnost, aby zákaz vystavení mých fotografií posoudila sama. Fotky do doby, než najdu alternativní výstavní prostory — což každý znalý člověk ví, že nenajdu ze dne na den — vystavím k náhledu na svých webových stránkách a na Facebooku. Zde také budu ochoten vyslyšet názory veřejnosti.

Veřejnost to jistě udělá. Bohužel, po tomhle prohlášení budou cítit mnozí z těch, co se původně chtěli autora zastat, hořkou pachuť, že se zamotali do souboje eg a uražených ješitností.

Jak bych si tedy prohlášení představoval já?

Informuji média a veřejnost, že jsem byl na popud Genderové expertní komory ČR a Kongresu žen donucen předčasně ukončit svou výstavu uměleckých fotografií s názvem Women: Scenes in the library v prostorách Knihovny Akademie věd ČR. Místo dvou měsíců byla otevřena jen čtyři dny.

Cílem výstavy bylo především prezentovat fotografickou techniku mokrého kolodiového procesu, tedy ukázat řemeslné kvality techniky z 19. století. Právě k této, dnes již unikátní, technice fotografování jsem připravil pro Knihovnu AV příslušnou odbornou přednášku.

Koncepci výstavy jsme konzultovali s Knihovnou AV ČR. Zvolili jsme akty, které byly touto technikou často pořizovány v minulosti, čímž výstava získala vyšší míru autenticity. Záměrem rozhodně nebylo objektivizovat ženské tělo, ale estetickou formou podtrhnout historickou fotografickou techniku. Rozhodně jsme nečekali, že takové fotografie vzbudí stejné pohoršení jako před více než sto lety.

Velmi mne mrzí nedorozumění, ke kterému následně došlo. Kritiku, které byly fotografie vystaveny, považuji za nespravedlivou a účelovou. Přesto plně respektuji rozhodnutí vedení Knihovny AV ČR výstavu ukončit. V současné době hledám alternativní výstavní prostory, a do doby, než je najdu, jsou fotografie ke zhlédnutí na mých stránkách a Facebooku.

Nahota v knihovně was originally published in Jako lidi on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

Na Jakolidi se snažím popisovat případy, kdy někdo nezvládne krizovou komunikaci v situaci, kdy je vidět, že to opravdu není záměr. Píšete mi a posíláte mi tipy na „hulváty od přírody“. Víte, v takovou chvíli nelze říct „já bych to udělal tak a tak“ ani „měl se zachovat onak“. Ne. Jakmile je hulvátství a nadávání zákazníkům „modus vivendi“, nedá se k tomu už nic říct, už nic napsat, snad jen „já bych v tuhle chvíli mlčel“. Jednou bych mohl udělat soupisek nejčastějších obratů („rád bych viděl vás“, „víte, jak je to těžké?“, „jste nevděčné vši, všichni furt jen šťouráte“), ale to není to, co bych tu chtěl mít.

Takže jsem dlouho čekal na nějaký krystalický příklad zmršené krizové komunikace, a ten se mi naskytl tento týden.

Na počátku disclaimer: osobně a mnoho let se znám s dvěma protagonisty celého příběhu, Davidem Grudlem a Vilémem Rubešem. Uvádím to na rovinu, abych se vyhnul případnému nařčení z předpojatosti.

David Grudl zveřejnil post o cenách jízdenek u Českých drah. Následně jej odkázal na Facebooku, kde — díky jeho silné sociální síti — nabral rychle několik tisíc lajků. Nutno dodat, že není první, kdo si toho všimnul, neučinil žádný zásadní objev, a mluvilo se o tom jen proto, že David Grudl má silný okruh známých.

O několik dní později vyšel článek na totéž téma na Lidovkách a v Blesku. Blesk do článku napsal, že na celou záležitost upozornil David Grudl a přidal screenshot jeho postu. Lidovky použily stejný příklad, který David Grudl uveřejnil (cesta Praha — Bratislava rozdělená na části / v celku), aniž by autora jedinkrát zmínily.

Na tento fakt na Facebooku neváhali upozornit Grudlovi známí; Vilém Rubeš se dokonce zeptal mailem autorky (Pavlína Kindlová), proč neodkázala. Její odpověď byla ne zcela profesionální, o čemž Rubeš neváhal opět napsat veřejně. Následně autorka zablokovala jak Rubeše, tak Grudla (ačkoli ten se k celé věci nevyjadřoval). Nakonec se v článku objevila zmínka o Davidu Grudlovi.

Následně se pak autorka textu vyjádřila na adresu svých kritiků takto:

Bože lidi, to vážně nemáte v neděli na práci nic jinýho, než člověku psát, že krade informace? 1. Téma mi bylo zadáno. 2. Nejde o žádnou exkluzivní novinku, sami moji přátelé přiznávají, že si cesty už celkem dlouho dělí. 3. Řeště svoje životy a ne blbosti na internetu, uděláte líp. Minulý víkend mi vyhrožovali v diskuzi pod článkem smrtí, teď tohle. Co jsme to za národ? Já vám děkuji za lekci, která mě obrní proti všemu.

Reakce je, dovolte mi to tak napsat, nedospělá, ufňukaná a ublížená. Člověk, který pracuje v médiích, by měl umět komunikovat bez podobných lapsů. Podtrhuju „by měl“, protože tomu tak mnohdy není. Co je tu špatně?

Bože lidi, to vážně nemáte v neděli na práci nic jinýho, než člověku psát, že krade informace? — tohle je standardní začátek podobných „omluv-neomluv“, kdy se vytýká kritikům, že raději nedělají „něco užitečnějšího“. V druhém plánu, na pozadí, tam zní utrhování: „starejte se vo svý a mě nechte na pokoji“. Takovéhle chování vysílá jasný signál: „vím, že jsem udělal chybu, ale je mi nepříjemné ji přiznat, a tak radši napadnu toho, kdo na ni upozorňuje“.

Celá další reakce se nese přesně v duchu tohoto setupu: Vím, že jsem pochybila, ale nechci „ztratit tvář“. Ve skutečnosti člověk napravením chyby a zaujmutím „dospělého postoje“ (=přijetí odpovědnosti) tvář, kredit a renomé získává. Jenže k tomuto poznání člověk dospívá pomalu. Proto jsem nazval tuto reakci „nedospělou“.

1. Téma mi bylo zadáno — krásný pokus o vyvinění. „Já za to nemůžu, zadali mi to.“ Všimněte si trpného rodu: téma bylo zadáno. Trpný rod odstraňuje z promluvy konatele děje, prostě „se to stalo“. Pasivem autorka naznačuje svoji snahu vystoupit do objektivity, naznačit odstup, jako člověk má od věcí, na které nemá vliv: „bylo mi to zadáno a bylo to mnou napsáno, já za to nemohu“

2. Nejde o žádnou exkluzivní novinku, sami moji přátelé přiznávají, že si cesty už celkem dlouho dělí — diskusní trik, nazývaný „o to nejde!“ Předmětem výtek nebylo to, jestli Grudl něco objevil nebo neobjevil, ale o to, že článek vznikl nepochybně jako reakce na Grudlův post, aniž by se o tom autorka zmínila. Kdyby po čase do článku tu zmínku v Lidovkách nepřidali, mohla tuto argumentaci použít; tím, že teď už v článku odkaz je, je tenhle argument naprosto falešný. Ví, že to tam mělo být, a teď se pouze vykrucuje, že to přeci nebylo tak důležité, to přeci ví každý…

3. Řeště svoje životy a ne blbosti na internetu, uděláte líp — obrat, který jsem si přidal k Figurám zápasu perem a nazval ho Consiliare. Tedy „poraďte protivníkovi, co by měl dělat, a především čím by se neměl zabývat“. Na to se nabízí pouze ostré seknutí: „Příště označte svůj zdroj, uděláte líp.“

Minulý víkend mi vyhrožovali v diskuzi pod článkem smrtí, teď tohle. Co jsme to za národ? — nezlobte se, ale toto je demagogie. Autorka šermuje „národem“, staví se do pozice oběti, do pozice, kdy na ni ostatní zcela neoprávněně útočí, a použije k tomu demagogického srovnání s vyhrožováním smrtí v diskusi. Tohle už je hodně zoufalé, a opět to ilustruje nevyzrálost reakce.

Já vám děkuji za lekci, která mě obrní proti všemu — mělo to možná vypadat jako ironické „poděkování“, ale třeba na mne to působí dojmem obřího závěrečného FŇUK!

Zdrojování je dlouhodobá profesionální bolest českých online médií. Důvody, respektive výmluvy, proč neodkazují, jsou dílem kuriozní, dílem prozrazují nevědomost a dílem ukazují malé sebevědomí. Jaký bych doporučil postup pro situace, když se někde začne upozorňovat na podobnou situaci?

1. Doplnit odkaz. Minimální varianta, nezbytná pro nápravu. Prostě jste udělali chybu, napravili jste ji, nijak dál to nekomentujete. Hlasy velmi rychle utichnou.

2. Vyjádřit se. Vyjádřit se v této situaci znamená vždy a pouze jedinou možnost: Udělal jsem chybu, omlouvám se za ni, děkuju za upozornění! Šmytec, basta fidli, dosti, víc ani Ň. Nevysvětlujte, na to není nikdo zvědavý a působí to nevěrohodně. Nesnažte se vyvinit, vykroutit, to je velká chyba. I kdyby to ve skutečnosti byl řetězec nedorozumění a vy v tom byli jen jedna část, tak to nikdy, nikdy nevysvětlujte. Vezměte (v tomto případě) celou vinu na sebe. Zapomněli jste. Udělali jste chybu. Omlouváte se. Pamatujte: čím jednodušší a stručnější omluva, tím lepší.

Já bych zvolil prostá slova, v podstatě to, co jsem už napsal výše:

Dobrý den, děkuju všem za upozornění. V článku odkaz rozhodně měl být, vypadl z něho nedopatřením, už jsem to napravila. Omlouvám se čtenářům i panu Grudlovi. Hezký den.

Na takto formulovanou odpověď nemohou čtenáři pokračovat ve výčitkách. Je to jasný „defusing“ — takováto odpověď je přímá, stručná, nijak nekličkuje, takže oponentům bere vítr z plachet, nenechává prostor pro další výhrady, další ale…

Představte si, že jste v roli oponenta. Co na to napíšete? No, protože jste jako lidi, tak ustoupíte do smířliva: „Díky, to se stane, hlavně že je chyba napravena.“ Kdybyste v takovou chvíli autorku dál kádrovali, byli byste naopak vy za hlupáky a nípaly. Autorka uznala chybu, napravila ji, omluvila se. Víc dělat nemusí.

Kdyby však do ní i přesto někdo rýpal, tak už stačí jen mlčet. Veřejné mínění už bude na její straně.

Základní pravidlo krizové komunikace zní: Nechat co nejmenší prostor pro pochybnosti, protiútok, nezavdávat příčinu pro další eskalaci konfliktu.

Na závěr připomenu důležitý fakt: Důvod, proč jsem o tomto případu napsal, není ten, že kdosi napsal článek a neodkázal na inspiraci. Ten důvod byla až nezvládnutá komunikace.

Vaše starosti na novinářovu hlavu was originally published in Jako lidi on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

Víte, kritizovat ostatní dokáže každý, ale přijít konstruktivně s tím, jak se to tedy má dělat…

Po bitvě je každý generál a na internetu dvojnásob. Tam ví každý zcela přesně, jak to měl ten druhý zařídit, vymyslet, říct nebo napsat, a milerád vám to řekne.

Já jsem si na to založil tuhle stránku.

Naprostou většinou chyb, které tu budu popisovat, jsem si sám prošel, takže mám pro ty, o kterých píšu, hluboké pochopení. Chápu, jak se cítili, když psali to, co psali. Rozumím jim, sám bych to napsal velmi podobně — ale nejspíš nenapíšu! Dlouho jsem se to učil, neumím to ještě dokonale, ale snažím se, pokud komunikuju za nějakou firmu nebo značku, nepodléhat emocím a komunikovat s lidmi tak, abych je zbytečně nevytáčel. Někdy to chce extrémní trpělivost a sebezapření, abyste dotyčného neseřvali a neposlali někam — ale když to nakonec uděláte, můžete to udělat elegantně.

Když vidím, jak někdo na internetu tuhle komunikaci, zejména krizovou, “kope” a “voře”, tak docela trpím. Vím, že to šlo říct jinak. Vím, že si dotyčný právě podkopává svoji pozici, podřezává větev — ale taky vnímám, jak se asi cítí, a rozumím mu. Vím, že se dostal do stavu, kdy sám sebe ujišťuje v tom, že na upřímnosti není nic špatného (což není), a že to tedy řekl dobře (což neřekl) a kdyby to teď nějak zmírnil, tak ztratí tvář (ve skutečnosti naopak, ale musí to umět). Sám jsem v takovém stavu byl mnohokrát.

Ono se to snadno řekne — za jiné. To jste nad věcí, to vás nemusí trápit bezprostřední dopady, nejste v tom osobně emočně zainteresováni a víte, jak byste to udělali, co byste řekli… U sebe to chce obrovskou sebekázeň, která vás vytáhne z emoční pasti, dá vám odstup a schopnost náhledu na celou situaci. Někdy to je velmi těžké, někdy je to dokonce i nemožné, ale v takovou chvíli můžete požádat někoho třetího, aby za vás komunikaci převzal.

Proč? Ano, to je ta zásadní otázka, otázka motivace: Proč bychom měli krizově komunikovat? Naprostá většina “obětí špatné krizové komunikace” na konci své aférky burácí: “No a co? Aspoň nejsem pokrytec, co má takový ten americký neupřímný úsměv, ale na rovinu jsem řekl, co si o těch lidech myslím!” Motto hostinského Palivce “nevezmu si kvůli nějaký takový krávě ubrousek na hubu” zůstává stále živé. Víte, mají v tom pravdu. Můžete se k lidem, k zákazníkům, chovat jako Palivec, a můžete mít i početnou klientelu, která právě tohle ocení. Že jste “přímý”, “jadrný”, “lidový”, “nehrajete nějakou falešnou pokryteckou hru” a “nazýváte věci pravými jmény”. Zcela upřímně vám může být jedno, co o vás říkají lidé, kteří vás nezajímají… Je to v pořádku a tenhle web vás nemusí zajímat.

Já si přesto budu brát (možná i vaše) veřejné projevy jménem firmy jako příklady a budu na nich ukazovat, jak to šlo napsat jinak. Ne snad proto, abych autory opravoval nebo poučoval — pro ně to není. Spíš pro ostatní, kteří se chtějí podobným lapsům vyhnout, protože vědí, že jim to nijak neprospěje a dost možná i uškodí. Neříkám, že mé řešení bude vždy nejlepší nebo jediné možné, to je na diskusi, ke které vás zvu a zároveň upozorňuju, že diskuse zde není pokračování původního sporu na jiném místě, ale vždy a pouze debata o formě komunikace a ladění odpovědi — pokud máte dojem, že by něco šlo říct lépe.

Zaměřím se, jak jsem už psal, výhradně na problémovou firemní komunikaci. Když firma F komunikuje se zákazníkem, nebo když do debaty vstoupí majitel té firmy pod svým jménem. Pokud podnikatel píše někde něco, co nesouvisí s jeho firmou a komunikací se zákazníky, nepatří to sem.

Jojo, po bitvě každý generál, tys tam nestál, tys mluvit nemusel, ostatně ty jsi tehdy támhle měl onomu napsat něco jinak, sám jsi to nedodržel a teď chceš poučovat — všechno tohle mi můžete vytknout, ale to není pointa. Pointa je podívat se na chyby, které můžeme dělat, a říct si, jak se jim vyhnout. Ani já to nevím stoprocentně, a tohle je můj způsob, jak se to, spolu s vámi, dál učit.

Ať se nám všem daří komunikovat jako lidi!

Krizová komunikace snadno a rychle was originally published in Jako lidi on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

Promiňte, jestli vás to nezajímá. Já jsem toho plný, a tak si to sem napíšu, ať to mám na jednom místě.

Začnu historií: K Ignum jsme přešli s Bloguje někdy v roce 2004. Domlouvali jsme to s tehdejším ředitelem et majitelem Prokešem, a bylo to hrozně fajn.

Od té doby jsem u nich hostoval všechno, od domén po projekty. Byli vždycky vstřícní, vždycky ochotní, rychlí a nic nebyl problém.Byli vstřícní i k hostingu “za referenci”, když to stálo za to. Prostě parádní firma.

Když přišli s WebCloudem, už za Ernekera, byl jsem snad jedním z prvních, kdo do toho šel. Reportoval jsem tam nějaké chyby a dostal jsem, jako poděkování, docela pěkný “kredit” na provoz. A pak jsem tutéž službu doporučil české mutaci Forbesu, Hlídacímu psovi tuším taky, sám jsem na tom jel svoje projekty, zkrátka jsem byl spokojen. Když jsem potřeboval Let’s Encrypt, během týdne ho implementovali. Nádhera.

Až do letošního léta.

Letos v létě začali psát maily, že WebCloud končí, že nevyčerpaný kredit převedou na normální a bude se platit nikoli za spotřebu, ale paušálně. Zkrátka krok zpět k obyčejnému sdílenému hostingu. Vrtalo mi to hlavou, ale co už: třeba se jim to nevyplatilo. No co, nějak to přežiju. A že taky změní administraci. Jo, to už nějakou dobu měnili, já vždycky přepnul na tu původní…

Začátkem listopadu to přišlo. Zmigrovali WebCloud, u multihostingu ale jen část, aliasy neřešili. Takže část mých webů měla chybné SSL certifikáty, vystavená na nějakou slovenskou službu. Když jsem si doménový alias přidal ručně, tak mi přišel slovensky psaný mail, že “doména bola aktivovaná” a “Nastavenia a ostatné informácie nájdete v IGNUM Admine.” Jenže tam ta doména nebyla.

No nic, stejně většina byla statická nebo nepoužívaná, tak jsem to prorubal, co šlo, to jsem zmigroval do Jekyllu a pustil na statický hosting jinde, a bylo.

Ale napsal jsem o tom na FB, kde zákaznická podpora zareagovala, prý to řeší — ale ukázaly se dvě věci. Zaprvé: Ignum má nového majitele, koupila ho slovenská firma WY Group, krátce poté, co koupila slovenskou “dvojku” Webglobe Yegon. Tisková zpráva pravila:

Výkonným ředitelem IGNUM nadále zůstává Jaroslav Štětina. “Na současném fungování firmy se nic nemění,” vyjádřil se k vývoji událostí ve společnosti IGNUM. “Toto spojení pro nás představuje hlavně příležitost pro další rozvoj naší firmy. Můžeme díky němu stavět na vzájemné výměně know-how a technologických řešení se slovenským WY. Společně můžeme efektivněji směřovat k naplnění vize v podobě nabídky nové generace hostingových služeb s využitím současných cloudových technologií,” dodává Jaroslav Štětina.

Pan Štětina se, kulantně řečeno, velmi mýlí. Fungování firmy se, alespoň z pohledu zákazníků, proměnilo výrazně. Vize o “nové generaci hostingu s využitím cloudů” začali naplňovat zrušením WebCloudu, hmm, tralala… Ale vysvětlilo se, proč mi začali psát slovensky. (Později mi na podpoře napsali, že se to stalo při migraci, že se to přepnulo do slovenštiny, tak jsem se ptal, proč nebyla vhodná původní varianta, tj. čeština…)

No a zadruhé se ukázalo, že nejsem sám, kdo má problémy.

Statické weby jsem tedy přemigroval jinam a říkal jsem si, že by bylo fajn ten předplacený hosting převést třeba na kredit pro domény. Takže jsem sedl, napsal mail na podporu, a dozvěděl jsem se toto:

Dobrý den,

kredit byl po přesunu přepočítán a služba webcloudu z něj byla uhrazena a prodloužena jak byla zasílána informace o změně účtování této služby. KRedit tedy byl použit.

S pozdravem

Stanislav Jenč, specialista zákaznické podpory

Takhle přesně těmito slovy pan specialista Jenč způsobil, že mi vzplanuly saze, převedl jsem domény ke konkurenci a napsal jsem, že si přeju zrušení účtu. Odpověděla mi velmi milá paní, že jí to mrzí, že kolega Jenč mi neposkytl přesnou odpověď, že samozřejmě peníze převést šlo, ale chápe, a že tedy vrací.

Já poděkoval, a tady to mohlo — a mělo — skončit. Účet byl uzavřen, peníze mi převedli, zapomeňte… Sice mi ještě přišlo několik mailů o tom, jak si mám změnit DNS záznamy, že to nemohli udělat, protože jsem asi omylem nastavil jiné NS, ale co už.

Tak, a pak se to stalo. Jasně, blbej jsem já…

V pondělí 14.12. jsem registroval balík domén pro novou službu. Všechno u Forpsi, kde mám veškeré domény, až jsem narazil na domény .fr a .hu, ty Forpsi nenabízí. A teď nevím, ký čert mi to nakukal, ale já vám vlezl na Ignum a ty domény jsem zaregistroval tam. Fakt, jak říkám. Zaregistroval jsem je, zaplatil kartou, tradá, jedeme! Na tom se nedá přece nic zkazit.

Kolem třetí odpoledne lezu do administrace, a tam je vidím, obě svítí zeleně, “aktivní”, zaplacené, ou kej.

Ve středu 16.12. ráno jdu změnit DNS záznamy. Bylo s tím nějaké klikání, ale nakonec jsem si to vyexportoval, přepsal, naimportoval zpátky, hurá… Spouštím server, testuju všechny možné domény, všechno jde — až francouzská doména se tváří, že neexistuje. A maďarská taky ne.

Jdu zas do administrace Ignum, domény svítí zeleně, aktivní. Prokliknu do detailu, a tam je “neaktivní” a nabídka prodloužit. Hm hm hm…

Zkouším pingnout — doména neexistuje. Zkouším whois — domény neexistují, nejsou registrované. Zkouším u konkurence registrovat: OK, obě domény volné k registraci…

Ve středu ráno! V pondělí zaplacené! Od pondělka žiju v domnění, že fungují a existují, stejně jako funguje a existuje dalších šest, co jsem v jednom balíku registroval na Forpsi.

Volám na Helpdesk Ignum. Asi minutu poslouchám melodie, pak to chci dát na hlasitý odposlech, ale omylem zavěšuju. No, asi znamení. Jdu registrovat jinde.

Bylo 9.45, já už byl v posledním kroku registrace, když tu náhle telefon, volal pán z Ignum. Ve stručnosti jsem mu popsal, o co jde, a on povídal, že byly nějaké problémy s registrací zahraničních domén. Ale že to nějakou dobu trvá i normálně. Jasně, ou kej, ale asi to nebývají dva dny, že? A že bych ocenil třeba nějakou zprávu. A pán se omlouval, že vina padá na jejich hlavu, a povídá: “Ale dejte mi hodinu…”

To už jsem se neudržel a povídám: “Tak víte co? Tak máte hodinu. Já teď registruju obě domény jinde, a uvidíme. Buďto to stihnete dřív, nebo vrátíte peníze, jo?” Prý jo.

Dokončil jsem objednávku. Francouzská doména zaregistrována 50 minut po zaplacení, maďarská něco přes hodinu a půl. U Ignum stále svítí “Aktivní” (a v detailu “neaktivní”).

Teď to začíná být trapné, utahuju si, kdy Ignum zjistí, že jaksi oni nic neregistrovali, a kdy mi tedy napíšou, že se nepovedlo a že peníze vracejí na kredit.

Ve středu to nestihli.

Ve čtvrtek to nestihli.

Je pátek 18.12., a v administraci, v detailu domény, svítí u obou mocné “Aktivní”.

Je fajn, že si za dvě kila můžu tu doménu pojistit…

Blbé je, že nikde není napsáno, jako třeba v původní administraci, že nejsem plátce ani majitel a že NS záznamy jsou vedené jinde… Fakt. Jen vám to napíše nějakou systémovou chybu, když chcete změnit NS, ale jinak se to celé tváří, že doména je vaše, faktury jsou zaplacené, na kredit se nic nepřesunulo, nedej Bože že by snad přišel mail s informací, že registrace neproběhla…

Řekněte mi — neříká se tomu “klamání zákazníka”? Vzít si prachy za registraci, tvářit se, že jste registraci udělali, nabízet doplňkové služby, ale ve skutečnosti ty domény nezaregistrovat?!

Napsal jsem jim mail na podporu, a doufám, že to vyřeší zase paní Lucie.

Ale jinak musím říct, že tohle jsou služby level Balkán! (A teď nemám na mysli ten sýr…) Fakt! Takhle neskutečně dojebat kdysi skvělý a nadstandardně vstřícný hosting a udělat z něj něco, co po výše zmíněných zkušenostech působí dojmem, že to provozují kolotočáři?! Nebo to byla ta výměna know-how, o níž mluvil v tiskovce pan Štětina, jako že oni dali Slovákům svoje a vzali si to jejich? Fungování by tomu nasvědčovalo…

Ne, není to tím, že bych snad já měl smůlu. Kolega Kolařík, který se staral o web Forbesu, psal:

Poslední měsíc je ale peklo, které teď řeším s jejich technickou podporou. Začala nám na mail chodit spousta nesmyslných faktur, produkty na nich se navzájem vylučovaly. Když jsem v administraci naklikal nový web, nic se nestalo, dokud jsem se neozval. A ode dneška se nechce propisovat update na žádném z webů, certifikáty taky blbnou. Doufám, že nebudeme muset přejít po takové době jinam.

No a pan Zdeněk mě varoval, ale já nedbal, blb, varování:

Včera jsem zaregistroval novou doménu, vše prošlo, platba z kreditu jako milionkrát před tím. A ráno mi říká žena “hele, ta doména jde pořád objednat?” Koukám na to a fakt. V administraci tu doménu mám, ale “neaktivní” a na NICu samozřejmě nic. Tak jí zkusím zaregistrovat znovu a “tuto doménu jste už registroval, nelze”. Zaregistrovala si jí nakonec jinde za 150 a já jsem za debila, co neumí zaregistrovat blbou doménu.

Nebuďte za debila i vy a jděte jinam. Ignum v podobě, v jaké jsme ho na českém trhu patnáct let znali, skončilo. Fakt. Já se spálil dvakrát, protože jsem nevěřil.

Update — Lucie V. v pátek ve 14.37 odpověděla: “Dobrý den, objednávky byly v systému stornovány, doklad 2209****** bude dobropisován a platba bude v plné výši vrácena zpět na Váš účet. Zákaznický účet: ***** byl zrušen. V případě dalších dotazů nás neváhejte kontaktovat.” (Jestli tam hledáte nějaké “sorry, zákazníku”, tak tam fakt není…)

Střep první

Víte, kdo je vysírač?

Sedíte s přáteli na večírku a diskutujete o všem možném, legrace jede, vtípky padají, a najednou všechno ztuhne: někdo z vás spustil vysírače! Ten do té doby seděl a bavil se, ale někdo řekl něco, co je jeho téma. V ten moment se chytí a zábava skončila. S urputností jehovisty vám začne kázat o tom, že … to je vlastně úplně jedno o čem. Každý vysírač má nějaké téma, které ho spustí, a on si pak nemůže pomoct, dokud celou zábavu všem nepokurví svou umanutostí a otravností, s jakou to téma neustále řeší.

Třeba globální oteplení, vegetariánství, spiknutí farmakolobby, škodlivost paralenu, domácí násilí, hladovějící děti, kapitalismus, cokoli. Je v pořádku o tom diskutovat s lidmi, kteří o nich diskutovat chtějí, to z vás ještě neudělá vysírače. Vysírač totiž o těchto tématech chce mluvit hlavně s lidmi, které to nezajímá.

Takže po vysíračově exposé zábava zatuhne, všichni se po sobě rozpačitě podíváte, pak se roztrousíte po místnosti a snažíte se navázat nějaký příjemný hovor o čemkoli jiném, hlavně abyste na to zapomněli, ale v tu chvíli se to stane: Dojde vysírač, naprosto ignoruje, že si povídáte s někým jiným o oblíbených počítačových hrách, třeba, a vstoupí vám bez varování do debaty:

- “Víš, jak jsme se tam bavili o sociálním systému a samoživitelkách…”

- “Ne, nebavili jsme se o tom. O tom ses bavil ty. Ostatně jako vždycky!”

- “No já to vnímám tak, že tys to nepochopil, o co v tom jde!”

- “Hele, je mi to jedno, o co jde. Je mi to naprosto jedno, nechci se tu teď o tom bavit, bavím se tu s někým jiným o něčem jiném!”

- “Ale to je to o čem mluvím! Nikdo se o tom nechce bavit, ale my se o tom musíme bavit! Když se o tom nebudeme bavit a budeme dělat, že nám to je jedno, že se nás to netýká, tak ten problém sám od sebe nezmizí!”

Ani vysírač sám od sebe nezmizí, když ho budete ignorovat. Ignoruje vaši ignoranci. On má totiž Vyšší Poslání: on káže! Nemůže si pomoct a dělá to. Odmítnutí ho posiluje a utvrzuje v jeho boji. V jeho světě neexistuje člověk, kterého by se jeho téma netýkalo, a proto ho tak irituje, když mu řeknete, že vám to je jedno…

Nepodceňujte nikdy energii, kterou člověk může čerpat ze svatého boje za něco, co považuje za správnou věc.

Střep druhý

Jako příslušník generace X jsem vyrůstal v době vrcholící epidemie AIDS. V socialistickém Československu to najednou otevřelo spoustu témat, a jedním z nich byla homosexualita. To, co mi z té doby utkvělo velmi hluboko v paměti, bylo přesvědčení, že mi je naprosto jedno, kdo se s kým jakým sexuálním způsobem stýká. Díky hovorům se spoluboomery vím, že to tak má velká část z nás: je nám to jedno a máloco nás pohorší. Navíc jsme dospěli v devadesátých letech, kdy nebyla nouze o různé BDSM salony, divoká prostituce kvetla a když jsem se dozvěděl od svojí známé, že právě resuscitovala nějakého ředitele, který po svázání a zbičování utrpěl menší srdeční příhodu, brvou jsem nehnul: to se může stát každému.

Se svým přístupem jsem vydržel až dodneška a hodlám v něm setrvat i nadále. Pokud to chcete popsat nějakým -ismem, tak asi “donotcareismus”. Nestarám se. Když mi kolega řekne, že sní o sexu se svázanou Japonkou na hromadě shnilých ryb, zapamatuju si to jako milou kuriozitu, ale veškerá další reakce je “a co?” Jo, je těžké mě něčím v oblasti lidských libostí opravdu šokovat nebo zhnusit.

A podobně se stavím i ke spoustě dalších věcí. Desítky genderů? A má být? Helejte, jeden kolega, odborník na počítačovou bezpečnost a elektronický nadšenec, je antropomorfní kůň. Ne, není to hra ani póza ani úchylka, prostě je kůň. Díky němu jsem přednášel o elektronice na setkání antropomorfních zvířátek z půlky Evropy. Obědval jsem u jednoho stolu s dvěma koni a liškou — a bavili jsme se o elektronice.

Ne, to není tolerance. Když něco toleruju, tak to znamená, že mi ta věc sice vadí, ale já se rozhodl proti ní nic nedělat. Můžu tolerovat řvoucí dítě v autobusu, to je tolerance. Ale nemůžu “tolerovat” něco, co mi nevadí, protože je mi to jedno. Nemůžu to ani ignorovat. Je mi to prostě jedno.

Totální vytěsnění celé věci coby objektu zvláštní péče, chcete-li. Totální přijetí, říkám já.

Střep třetí

Víte, co je mansplaining? A manterruption? A ablesplaining? A cisplaining? A SJW? A woke?

Dám příklad: takový Radek Hulán velmi rád dělal to, že se zapojoval do diskusí o počítačích, kde rád poradil, jaký vhodný typ počítače, tiskárny, procesoru si má druhý člověk pořídit. Bohužel radil naprosto hloupě. Ne snad neodborně, ale hloupě, protože předpokládal, že každý člověk má stejné potřeby jako on sám, a pokud mu dotyčný oponoval, že má potřeby jiné, označil ho za neználka, který neví, co je objektivně dobré.

Jiný příklad: různí lidé mě v minulosti i současnosti pravidelně přesvědčují o tom, že cítím něco jiného, než co říkám. “Jsi naštvaný” je nejčastější, ale občas zaznívají i větší perly, kdy si říkám: “tyjo, co těm lidem dává tohleto předpokládání mých pocitů, když jsou tak úplně mimo…” Ale ne, oni tomu fakt věří a přesvědčují mě o tom, že je to jinak, než to je.

• “Jsi naštvaný, a proto…”
• “Počkej, ale já nejsem naštvaný!”
• “Ale jsi, to jen říkáš!”
• “Hele, promiň, ale snad vím, jestli jsem nebo nejsem, a já nejsem…”
• “No tak si mysli, že nejsi, ale ve skutečnosti si to jen nechceš přiznat…”

Tak a teď si představte, že ženská něco říká chlapovi a chlap jí poučí, že to, co vnímá, je ve skutečnosti jinak. Že jí vysvětlí, jak to ženy mají. To je mansplaining. Od “man explaining”.

Když bude heterosexuál gayovi vysvětlovat, že se mu ve skutečnosti nelíbí chlapi, ale že si tím jen zakrývá… kompenzuje… něco, tak to je, tuším “straightsplaining” nebo “heterosplaining”.

A tak dále.

Nazval bych to českými slovy “neomalenost” a “pičovství” a mohli bychom jít od toho, ale nemůžeme. Máme tu totiž SJW a woke.

Woke, v překladu “probuzení”, ale přesnější české slovo je “uvědomělí” (ta asociace s uvědomělými bojovníky za socialismus je záměrná) a SJW jsou bojovníci za společenská práva (většinou jiných lidí). Terminologií sociologie to jsou “strážci kultu”, kteří reagují na případy narušení kultických dogmat, seběhnou se a provozují “shaming” a “explaining”, tj. nadávají provinilcům a píšou jim, jak jsou hnusní, jak se dopouštějí blablasplainingu, misogynie a dalších hříchů. (Zde je slovníček hříchů.)

A protože woke nejsou primárně pro někoho, ale proti někomu, je nabíledni, že všechna tahle slova dostala ideologické zabarvení “privilegovaný vysvětluje neprivilegovanému něco ze svého privilegovaného pohledu”.

Takže kdykoli muž něco říká ženě, vždycky, ale naprosto vždycky může přiběhnout nějaký woke a zařvat: “Mansplaining!” A je úplně jedno, jaký je kontext toho vysvětlování, protože woke tu není od toho, aby chápal kontexty, woke tu je od toho, aby identifikoval útlak neprivilegovaného privilegovaným.

Samozřejmě o tom, kdo je a kdo není privilegovaný, si rozhodují woke sami.

Střep čtvrtý

Woke jsou tedy ti nejprivilegovanější mezi privilegovanými, když si přivlastnili privilegium rozhodovat, co je privilegium a co není.

Zkuste jim, bolševikům nabubřelým, někdy odpovědět, že provozují “wokesplaining”. Česky použijte třeba slovo “wokesvětlení” (vyslovujte [vouksvětlení]).

Wokesplaining demaskuje pokrytectví celého toho hnutí, které hlasitě verbálně vyžaduje “respekt” ke kdečemu, ale samo v sobě nemá kouska respektu k nikomu.

Wokesplaining hezky popisuje definiční situace: Woke začne nadávat bílým za to, že si oblékli na japonský svátek kimona. “Je to neuctivé vůči japonské kultuře!”

Japonec: “Hele, mně to nepřipadá neuctivé, naopak je to milý způsob, jak naši kulturu oslavit.”

Woke: “No, ve skutečnosti jsi ignorant s vymytým mozkem, který nerozumí tomu, co jeho kultura představuje.”

Japonec: “Nepotřebuju, abys mi wokesvětloval moji kulturu!”

Jenže to je pravá podstata woke. Nejsou “pro japonskou kulturu”, jsou “proti bílým, kteří si japonskou kulturu přivlastňují, a proti Japoncům, co to nevidí!”

Transsexuální člověk, který podstupuje celý proces přeměny jen proto, aby byl konečně v souladu těla a duše a mohl provozovat to, co provozovat chce, tedy normální život v roli, která je mu komfortní, pak narazí na woke, kteří mu začnou tvrdit, že to tak není, že má být hrdý na svou odlišnost, má být hrdý na to, že se změnil a má všem říkat “Jsem muž, ale byla jsem žena” nebo “jsem žena, byla jsem muž”. A že tohle je to, co chce…

“Ale já nechci všem říkat, co jsem byl nebo byla, já chci být přijímaný v téhle nové roli…”

Pro woke je takový postoj nepřijatelný. Woke totiž nechce, aby trans člověk byl spokojený, ale aby zaútočil na nadvládu cisheterosexuálních privilegovaných. Aby povstal.

Aby povstaly lesby, aby povstali gayové. Aby povstali nebinární. Aby povstaly ženy, aby povstali nebílí, aby povstali chudí, aby všichni už konečně povstali a svrhli hnusný svět starých bílých patriarchů.

Střep pátý

Woke nikdy neútočí na pravého původce zla. Woke při boji proti domácímu násilí nikdy nejde proti samotným násilníkům; místo toho postaví slaměného panáka “násilník = muž = výraz patriarchálního šovinismu”, a tímhle panákem mlátí po hlavách úplně jiné muže. Totiž ty bílé, vzdělané, s emancipovanými ženami, nešovinistické, co se k ženám chovají stejně jako k mužům…

Vlastně útočí primárně na lidi, co jsou jim, vzdělaným městským intelektuálům, sociálně rovní. Na ně jdou s obviněními z despotismu, šovinismu, útlaku, domácího násilnictví… Jasně že s tím nepojedou někam do zapadlé vesnice v lesích, kde místní hovado, opilec a dřevorubec mlátí ženu a děti do bezvědomí! Jeho zhovadilost ale vyčtou jiným mužům. Těm, kteří jim víc vadí.

Protože proletář, byť opilec a hovado, není pro bolševika třídní nepřítel. Nejhorším třídním nepřítelem pro bolševika je ten, kdo může reálně ohrozit jejich revoluční plány. Tedy někdo, jako jsou oni sami, jen nezasažený bolševickou ideologií. Někdo, kdo by mohl být, dle nich, taky jako oni — ale nechce být!

Nejvíc jim vadíte vy — vy, co nemáte nic proti nikomu, k ženám se chováte slušně, slabým se neposmíváte, jste korektní a vůbec nikoho neutlačujete. Vy jim vadíte proto, že nebojujete! Nejste uvědomělí. Nezapadáte do schématu, že svět je plný systémového útlaku a jedině uvědomělý, který bojuje proti systému, doopravdy bojuje proti útlaku. A hlavně nezapadáte do jejich schématu cisheteropatriarchátu, který musí být revolucí vymýcen.

Ne, doopravdy jim nejde o svět bez útlaku, ale o rozbití světa, kde k útlaku docházelo…

Serete je tím, že ke svému slušnému životu nepotřebujete dělat revoluci.

Střep šestý

“Dovolit si, aby mi bylo něco úplně jedno” je skvělá schopnost a jako liberál ji oceníte. Nemusíte nikomu vysvětlovat, že “vám nevadí LGBTQ, když vás do toho nezatahují a blablabla” — vám je to totiž jedno. Nemusíte si futrovat kušnu virtue signallingem, jak jste tolerantní a jak respektujete odlišnost.

Čím víc někdo mluví o tom, jak toleruje odlišnost, tím víc ukazuje, že ji vnímá a není s ní, jak se říká, “komfortní”.

Jako opravdu svobodný člověk to nemáte zapotřebí říkat vůbec. Je vám totiž jedno, jakou biologickou podstatu cítí lidé, s nimiž se setkáváte, s nimiž pracujete a diskutujete. Důležitější pro vás je, že není nesnesitelný kretén — na rozdíl od těch, kteří v něm vidí v první řadě jeho odlišnost (eufemisticky zvanou “jedinečnost”) a potřebují ukázat, že jim nevadí, že ji respektují a že mu za to tleskají.

“Je mi to jedno” navíc neskutečně vysírá rudý sliz. Dobře rostlý bolševik, zaťatý jak proletářova pěst v kapse montérek, nesnese jednu věc ještě víc než světový kapitalismus — totiž lidi, kterým je ukradené to, co se on rozhodl použít jako svou agendu.

Miluju ten pocit, když bolšánovi řeknete, že jeho téma, se kterým vysírá, vás nezajímá. Ze začátku se vás snaží “napravit” a poučit vás. Myslí si, že vás téma nezajímá, protože o něm nevíte, a tak začne agitovat. Ovšem když mu dojde, že vy téma znáte, ale je vám to opravdu jedno, začne zuřit. Nejdřív vás obviní z toho, že jen děláte, že vám to je jedno. Pak vám vysvětlí, že předstíráním lhostejnosti problém nezmizí a pořád tu bude. Pak si ještě chvíli bude plácat játra a bude vás přesvědčovat, že si jen snažíte něco nalhávat (aniž by byť na okamžik respektoval váš názor nebo vaši odlišnost, což zároveň požaduje od vás…) No a nakonec vám bude sprostě nadávat. Třeba, hmmm, “šovinistické prase”.

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jejich zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.
 — Karel Čapek, Proč nejsem komunistou

Ceterum autem censo že na každé takové “šovinistické prase” patří odpovědět “bolševický dobytku”…

Střep sedmý

Moje matka měla v práci kolegyni, která o sobě mluvila jako o Gábině. Jednou mě překvapilo, když jsem četl její příjmení se jménem “Anna”. Byla to snad sestra? Ne, byla to tatáž paní. Jmenovala se Anna, ale představovala se jako Gábina a lidi ji jako Gábinu oslovovali. A co?

Když jednoho dne přijde kolega a řekne, že mu máme říkat Jano a oslovovat jako ženu, pokrčím rameny a řeknu “Ou kej”. Protože mně to je opravdu jedno a jsem toho názoru, že to je každého věc…

Natruc všem woke agitátorům, ať se třeba poserou a omlátí si panty o podlahu, jak se budou snažit vysvětlit, že si tady boomer plete respekt s ignorancí.

“Ale ty jen říkáš, že ti to je jedno, to znamená, že to ve skutečnosti řešíš…,” říká mi pán a lišácky se usmívá, jak mě doběhl na logice a usvědčil z — nevím z čeho, ale z něčeho špatného asi. Ve skutečnosti popsal jen svůj pocit. Vím to. Poznal jsem na vlastní kůži, jaký rozdíl je mezi křečovitým “říkám, že mi to je jedno” a osvobozujícím “je mi to jedno”. A je mi jedno, jestli to chápete nebo ne.

Dopisuju a usmívám se. Myslím si, že to mělo zaznít, a mělo to zaznít v klidu. Do textu úmyslně házím expresivní slova — nic mě nepotěší víc než reakce, kde mi bude někdo wokesvětlovat, že jsem právě teď hrozně vytočený…

Víte, mně to vlastně může být ukradené. Ale myslím si, že vám by to jedno být nemělo. Pokud nechcete zažít znovu 20. století, tak se před woke dobytkem nebudete ponižovat a nebudete se mu vlísávat do přízně. Nebudete mu ani v nejmenším přikyvovat a ustupovat. Pečlivě prosejete to, co říkají, oddělíte revoluci a svrhávání systému, a přijmete to, co je přijatelné.

Protože platí, že bolševiky můžete ignorovat, ale to neznamená, že si vás nebudou všímat. Bolševici si vás budou všímat vždycky. Tak jim ten jejich revoluční boj aspoň znepříjemněte.

Ne, vážně. Před pěti lety (a pár měsíci)jsem se rozhodl, že vás naučím mluvit elektronicky. Původně jsem uvažoval nad tím, že celou akci pojedu čistě na svoje triko, jako crowdfunding. Celé jsem to spočítal, a bylo to nehorázně drahé. Dokonce i v HitHitu vyvalili oči, že to je fakt velký rozpočet. No, i přesto jsem do toho chtěl jít…

… a pak jsem si uvědomil jednu věc. Totiž že jsem zapomněl započítat nejen daně, ale i nějaký svůj příjem. Takže by to celé byla volnočasová aktivita, nehonorovaná, leč zaplacená a tedy závazná, a ještě bych zacvakal daně ze svého. :)

Po přepočtu to bylo už naprosté scifi. Takže nic. Odloženo do šuplíku “nereálný sen”.

Pak jsem měl takový blbý rok. V lednu jsem se někde nakazil či co, klempíroval jsem asi pět neděl, chvíli dobré, chvíli špatné, mezitím jsem byl strašlivě unavený a cítil jsem, že potřebuju vypnout a odpočinout si.

Jenže vypnout a v klidu doma odpočívat, to není jen tak, za to vám nikdo nic nedá…

Naštěstí se mi spojilo několik věcí: zaprvé nabídka od Edice CZ.NIC, že by rádi něco vydali. Pak ten můj výše popsaný sen. Zbývala už jen drobnost: kdo mi zaplatí, že budu čtvrt roku sedět doma, odpočívat a psát?

(To jsem ještě odhadoval, že to za čtvrt roku bude napsané celé… Naivní!)

Naštěstí jsem našel pomocnou ruku. Byla, jako vždycky, na konci mé paže. A bylo mi jasné, že musím jít do vlastních prostředků. Protože honorář přijde až pak, zatímco já potřeboval vypnout co nejdřív.

Tak jsem zkusil Zonky. Půjčili Magdě na autobus, půjčí i mně na knížku, no ne? Sepsal jsem svou představu a publikoval jsem ji. Shodou okolností to bylo na moje narozeniny, nějak kolem jedenácté dopoledne. Když jsem šel večer spát, cinkla mi zpráva, že je zainvestováno…

A tak vznikla první kniha, Hradla, volty, jednočipy. Už když jsem jí psal, tak mi docházelo, že budu muset něco oželet, že se to tam prostě nevejde, nehodí, jinak to nakyne…

Bylo jasné, že napíšu druhý díl. Původně jsem si říkal, že to klidně dám jako e-book, ale když pak Edice CZ.NIC souhlasila s tím, že by dala další knihu, plácli jsme si. Do druhého dílu jsem dal svoje oblíbené téma, totiž mikroprocesory a stavbu vlastních počítačů. Ano, to byl ten můj dětský sen, postavit si vlastní počítač, osmibit… S portama a kilobajtama paměti…

Loni vyšly Porty, bajty, osmibity. Ale už když jsem je psal, bylo jasné, že ještě velká část bude muset být v nějakých Dodatcích, v nějaké e-knize… Hlavně teda všechno o FPGA a o dalších procesorech.

Dokonce jsem tu elektronickou knihu začal psát a na Patreonu jsem nechal lidi, ať na její psaní přispějí.

Děkuju všem, kdo přispěli a přispívají! Fakt díky!

Ne, nejde ani o ty peníze. Hlavní důvod je jinde: vidíte, že to, co děláte, opravdu někoho zajímá…

No a letos se najednou ozvali znovu z Edice. Že jim vypadl nějaký rukopis, tak jestli bych něco neměl připravené, že to potřebují brzy. Byl začátek května, tak jsem frajersky kývnul, že to na konci června odevzdám. Však byl koronavirus, v práci se zkracovaly úvazky, tak se to hodilo…

Nakonec za těch šest, sedm týdnů vzniklo asi 50 % textu. Něco napsaného jsem vyhodil, něco jsem musel dopsat, a dokonce jsem si to sledoval:

Jak říkal Miloš Čermák: “Ty jseš hrozně línej, ale máš jediný štěstí, že když je potřeba, tak jsi rychlej…” :)

Na konci října vyšla třetí kniha. Je věnovaná jazyku VHDL a programování hradlových polí (FPGA). Jmenuje se Data, čipy, procesory.

Dva týdny nato jsem splatil půjčku na Zonky.

Pět let od nápadu a třiapůl roku od usednutí ke klávesnici tak vznikla kompletní “šedá trilogie” o mikroelektronice. Od úplných základů, jako co je volt a jak funguje tranzistor, přes pokusy s Arduinem a experimenty se starými mikroprocesory (které jsou dnes zoufale nevýkonné, ale zato se na nich skvěle vysvětlují základní principy) až po ty nejmodernější obvody, které posouvají možnosti elektroniky daleko za možnosti dnešních procesorů, a přitom už vám nikdo a nic nebrání v tom, abyste si je za přijatelnou cenu sami vyzkoušeli.

Děkuju všem, kdo mě při psaní podporovali a dodávali mi tak víru, že to má smysl. Díky. Bez vás bych se na to dávno vykašlal a chodil psát po internetech, že to je nesmysl a nic nemá cenu… ;)

PS: Čtvrtý díl zatím, zatím neplánuju, ale pokud bude, tak bych jím rád vzdal hold knize “Od krystalky k modelům s tranzistory”… Jo, nějaký model, nějaké rádio, nějaké analogové věci…

Komunikace Cukrárny U Draka s nespokojeným zákazníkem na Facebooku.

Zákazníkova stížnost byla trochu frfňavá — přišel jsem na zmrzlinu, neměli jste zmrzlinu — ale zčásti relevantní: nelíbí se mu, že cukrárna dává zmrzliny do plastových kelímků. Argument cenou byl pak úplně mimo a lehce nefér, nemá s věcí nic co do činění, jen provozovateli podsouvá, že to dělá jen kvůli zisku a vymlouvá se na hygienu.

Takhle jsou ložené karty, podívejme se na odpověď.

„Zmrzlina se prodává pouze v sezoně“ — tohle je OK informace, i když ji šlo podat podstatně líp, jak si za chvíli ukážeme.

„tak když Vám jednou někdo řekne, že zmrzlina není, tak je dost logické, že nebude ani podruhé, když je už po sezoně.“ — tady podnik s odpovědí totálně uklouzl, z téhle odpovědi trčí už jen to nevyslovené „… vy vole!“ Nelze soudit, co personál řekl a neřekl, ale předpokládejme, že zákazník přišel, zeptal se na zmrzlinu a dostal odpověď „nemáme“. Proto se příště ptal znovu. Možná by stačilo, kdyby personál řekl „Nemáme, protože je po sezóně, začneme ji dělat zase na jaře“ a bylo by. Ale těžko soudit, třeba to opravdu takhle vysvětlili a zákazník nedovtipa nepobral odpověď. I v takovém případě není na místě ofenzivní tón „když vám (herdek) jednou někdo řekne…“ Bylo by lepší zůstat ve věcné informační rovině.

„Kelímky jsou pro nás fakt super kšeft, tak nám to dopřejte, na něčem zbohatnout musíme.“ — Pokračování v konfrontačním duchu. Na takovouhle odpověď nelze zareagovat „aha, jasně, díky za vysvětlení“, ta totiž nesměřuje k pochopení, ale naopak ke zvýšení tenze a k hádce. Autor pravděpodobně chtěl být ironický, ale sklouzl do sarkasmu.

Sarkasmus (řec. doslova „řezání do masa“) označuje kousavou, zraňující řeč, obvykle vyjadřující i jisté pohrdání. Na rozdíl od ironie, která se dovolává porozumění, chce být pochopena, sarkasmus spíše komunikaci přerušuje a odmítá. — Wikipedie

„Díky za pochopení“ — decentní způsob, jak napsat „Polib si!“

Odpověď je tedy hodně konfrontační, agresivní, pisatel v ní zaujímá bojový postoj a místo aby vysvětlil, popřípadě odmítl kritiku, tak na ni útočí. Šlo to napsat jinak? Jistě, co třeba takto:

Dobrý den, děkujeme za hodnocení. Zmrzlinu prodáváme pouze v sezóně, pokud jste tuto informaci takto nedostal, tak je to nedopatření, které nás mrzí. Rádi Vám naši výbornou zmrzlinu nabídneme opět na jaře. Ohledně kelímků nás situace netěší stejně jako vás, bohužel skleněné nádobí nemělo takovou kvalitu, jakou jsme chtěli našim zákazníkům nabízet, proto jsme od něj dočasně upustili. Věříme, že situaci co nejdříve vyřešíme a budeme rádi, když zůstanete naším zákazníkem.

Proč?

Zákazník, který poslal hodnocení, je lehce rozladěný. V něčem spravedlivě, v něčem ne, v něčem cukrárně trošku křivdí. Takového zákazníka můžeme buď odpálkovat, protože o frfňaly nestojíme, nebo ho můžeme zkusit získat zpět. Můžete si říkat, že zrovna jeho nepotřebujete, ale ono jde o to, že vaše reakce je veřejná a že si ji přečtou i jiní zákazníci. Měla by tedy směřovat k tomu, aby zákazníky získávala, ne odrazovala, byť bychom nastokrát o tohoto konkrétního nestáli. K tomu potřebujeme ale provést několik kroků.

V první řadě je třeba udělat něco jako defusing — v pyrotechnice je to opatrné odstranění rozbušky, ale to slovo se v komunikaci používá pro metody zmírnění napětí. To je hned ta první věta: „Dobrý den, děkujeme za hodnocení.“ Pozdrav nikdy nic nezkazí, „děkujeme za hodnocení“ je věta, která může pisatele uklidnit (uvědomí si, že ho opravdu vnímáme, posloucháme, a ztratí tak dojem, že musí křičet a bouchat), ovšem je potřeba, aby další pokračování opravdu vyznívalo tak, že mu děkujeme. Na druhou stranu můžeme tutéž formulaci použít jako ironické vyfuckování („děkujeme za hodnocení, na takovéhle chytráky tu fakt čekáme!“) — ale to nechceme.

Takže defusuju tím, že kritika pozdravím a poděkuju mu. Tím mu trošku seberu vítr z plachet a mám prostor podat svoji odpověď. Nejdřív k té zmrzlině: informace zůstává stejná, zmrzlina je jen v sezóně. Ale nechci zákazníka dál vytáčet, naopak ho chci uklidnit. On tam přišel čtyřikrát, čtyřikrát zmrzlina nebyla, a je jedno, jestli mu to prodavačka řekla blbě nebo on to nepochopil. Teď se nehraje o to, kdo má pravdu a kdo je v právu, ale hraje se o to, aby zákazník přišel popáté, až ta zmrzlina bude, a koupil si ji. Takže mu řeknu, že „tuhle informaci měl dostat“ (pod to se schová i „nepochopil jste to…“), a opět defusuju: „pokud ne, je to nedopatření, které nás mrzí“. Tak, nás sice mrzí hlavně to, že nám dal někdo nízké hodnocení, navíc veřejně, ale ono to souvisí… No a nakonec ho pozvu, aby na zmrzlinu přišel v sezóně. (V první verzi odpovědi jsem napsal „zmrzlinu vám rádi prodáme na jaře“, ale slovo „nabídneme“ bude lepší, vzhledem ke kontextu, kdy zákazník vytýká, že vyděláváme na kelímcích.)

Ohledně skla fabuluju, neznám důvod, takže nevím, co přesně je za problém, ale modelově řekněme, že cukrárna jede jen tak tak a nemůže si dovolit někoho na mytí skleněného nádobí. Možná ne, možná jim to lidi kradli, rozbíjeli, nevím, ale modelově řekněme, že z nějakého důvodu od skla museli upustit. Zvolil jsem zase takovou formulaci, kdy si (obrazně) stoupám vedle zákazníka a říkám mu: víte, nám je to taky líto, my bychom taky rádi dávali zmrzlinu do krásných broušených pohárů, protože ji děláme fakt dobrou a chceme, aby si ji lidi užili… A ani nemusím moc lhát, protože věřím, že naprostá většina cukrárníků to tak opravdu cítí. Fajn, tak to zákazníkovi řeknu. Řeknu mu, že máme problémy, nedělá nám to radost, a až budeme jen trochu moct, tak to tak uděláme. Moc nerozmazávám tu část, kde vysvětluju konkrétní problém. To zákazníka nemusí zajímat, jestli je problém v tom, že lidi kradli nebo děti rozbíjely nebo pomocná síla dostala ekzém a nikdo jiný to dělat nemůže, nebo že chodí tolik lidí, že to nestíháme. To je náš interní problém, do toho zákazníka nezatahuju, jen mu řeknu, že to prostě teď nejde a že se na tom dělá.

Všimněte si, že jsem invektivu o vydělávání na kelímcích přešel. Stejně jako pravidla společenského chování velí přejít prohřešky jiných mlčením, tak i tady jsem nevytáhnul kalkulaci ceny kelímku, ale prostě k tomu nic neříkám. Zákazník to napsal v rozladění, a já se nemusím obhajovat. Podstata je to sklo, ne cena kelímků.

Na závěr už jen ujišťuju zákazníka v tom, že jsem ho poslouchal, že mě to zajímá, a připomenu mu, že by měl dál chodit. Je to úplně laciný psychologický trik, ale je velmi účinný. Po takovéhle odpovědi je většina podobných kritiků spolehlivě odzbrojena, a buď odchází s pocitem, že „to je fajn podnik, kde mě vyslechli a pochopili — sice jsem byl původně nespokojený, ale to bylo jen nedorozumění“, nebo přinejhorším s pocitem „slibem nezarmoutili, ale když půjdu na jaře okolo, tak možná zajdu“.

Tak, a teď je na místě otázka: Nakolik jsem ztratil tvář? Kolikrát jsem se musel ponížit a lézt zákazníkovi do zadku? No, to záleží na vašem ustrojení, já mám pocit, že jsem byl jen slušný a nelhal jsem.

Šlo to jistě napsat jinak, každý z nás by dokázal vymyslet různé varianty téže odpovědi, ale já pro inspiraci zvolil tuhle.

Sága pokračuje…

Bohužel, stalo se to, co se stalo, odpověď byla útočná, hned další komentátor na to upozornil, že takhle se se zákazníky nemluví („Kdo vás učil komunikovat se zákazníky?“), a situaci vzal do rukou majitel (podle dikce a interpunkce předpokládám, že odpovídal i v té první odpovědi) {**EDIT: nikoli majitel, ale dle vlastních slov syn majitelů**}, ale tentokrát už pod svým jménem. A nebral si servítky:

„My nejsme nějakej mekáč, kde tě učí, že musíš děkovat zákazníkovi i za to, že tě pošle do… ;)“ — No, tady není moc co dodávat. Kdyby Mekáč jednal se zákazníkama takhle, tak už dávno odtáhl z trhu, a po pravdě řečeno by českému personálu nezaškodilo projít si zaškolovací kolečko u McD. A ta tykačka, ta je výborná.

„Prostě normální reakce jakou by použil každý normální člověk na absolutně stupidní ohodnocení.“ — Tak ve skutečnosti moc ne. Nebo lépe řečeno: možná ano, tohle je normální reakce, která člověku proběhne v první chvíli hlavou, ale když si sedne a začne veřejně odpovídat, tak by neměl nechat prchlivost cloumat majestátem.

Zbytek odpovědi a další reakce (ta s obrázkem) už je na jedno brdo. Pan Luksa je v módu BERSERK, rozjel se, nebrzdí a kosí to vlevo vpravo padni kam padni. Těžko soudit, jestli to jen neustál, nebo jestli je zvyklý takhle jednat. Pokud ano, a pokud mu to vyhovuje, nedá se nic dělat, je to jeho věc. Mě zajímá spíš otázka: Šlo to ještě po té první reakci vybrat a ustát?

Ano, myslím si, že šlo. Dokonce několika způsoby.

První možný způsob by byl takový trošku křivý. Mohli bychom sjet „scénář stážistka“. Prostě předstírat, že první odpověď napsal někdo z personálu, a teď vystoupit pod svým jménem, omluvit se za tu reakci, pak zopakovat plusmínus to, co jsem psal nahoře, ale ukončit to nějakým „odpustkem“, třeba nabídnout jeden pohár se šlehačkou zdarma. Jo, už je to situace o něco horší: rozladěného zákazníka jsme setřeli tak, že už není rozladěný, ale spíš nasraný. Scénář stážistka by mohl zabrat, pokud bude uvěřitelný (pokud má cukrárnu jeden majitel a všechno si zařizuje sám, tak to uvěřitelné nebude), a ten pohár zdarma, to je v podstatě jen způsob, jak si zákazníka udobřit. Je na nás, jestli nám jeho cena stojí za udobřeného zákazníka. Dle mého rozhodně ano, protože nejde jen o něj, ale přečte si to i spousta dalších lidí. A ti ocení, že jsme uznali pochybení.

Pokud zkusíte stážistku a lidé vás prokouknou, tak jste sjeli rázem o tři patra hlouběji. Už nejste „ten, co sice udělal chybu, ale pak to uznal a omluvil se“, ale jste „ten, co udělal chybu a pak se ještě trapně vymlouvá“. Je to základní pravidlo krizové komunikace: NELHAT! Vy potřebujete zůstat důvěryhodní, aby vám lidé věřili, protože jedině tak můžete situaci řízeně zpracovat. Jakmile vám přestanou věřit, je už naprosto jedno, co říkáte…

Jedno drobné tajemství: Lidi milují napravené hříšníky. Nesmíte ten model zneužívat a hřešit jen proto, abyste se mohli napravovat před lidmi, to by každý brzy prokouknul, ale v takovýchto případech to můžete využít ve svůj prospěch.

Další možný způsob je o něco těžší, ale musíte ho nasadit tam, kde stážistka neprojde. Třeba v tomto konkrétním případě by pisatel jen těžko vysvětlil, že má stejné chyby v interpunkci jako „stážistka“. Nemůže to tedy na nikoho svést a musí udělat následující: Vystoupit pod vlastním jménem, posypat si hlavu popelem a omluvit se. Pod svým vlastním jménem proto, že neosobní značka, firma, nemůže využít efektu napraveného hříšníka; za ní není ten konkrétní člověk. Takže musí vyjít za sebe a omluvit se. Tady bych zvolil klasické „promiňte, ujely mi nervy…“ Rozhodně bych nedodával „to se může stát každému“ — není nic horšího, než když si při sypání popela na hlavu zároveň jedním dechem svoji vinu omlouváte… Mějte tu hlavu pěkně sklopenou po celou dobu, jinak vám to neuvěří! Zkrátka že mi ujely nervy, že si uvědomuju, že to nebylo vhodné, a že se omlouvám. (Stejně tak bych nedodával „mám toho moc, víte jaké to je, být 12 hodin v práci, pojďte si to zkusit…“ — to už zase útočím, a navíc dávám kritikovi do ruky argument: tak to nedělejte!) Po omluvě dodám tu věcnou odpověď, viz výše, nabídnu odpustek, a budu doufat, že výsledek bude „zákazník, co přijal omluvu“. Nemusí to tak dopadnout, zákazník si taky může říct, že jste hulvát a basta fidli, ale i v takovém případě alespoň další lidé viděli, že jste se dokázali za svou chybu omluvit. A to zabere.

Je tu nějaký způsob, jak tu situaci vybrat, při kterém bych se nemusel omlouvat? No, upřímně, spíš ne…

Nakolik jsem teď ztratil tvář? No, už to není taková selanka, ale jsem přesvědčen, že se to i teď obešlo bez ztráty tváře. Omluva totiž cti netratí. Někteří lidé berou omluvu jako prohru, jako porážku, uznání toho, že oponent má pravdu a kdoví co ještě. Ve skutečnosti je omluva výraz silného sebevědomí. Opravdu sebevědomý člověk se dokáže upřímně omluvit, protože ho omluva nijak neohrožuje, nijak mu neubírá na síle ani integritě. Dokonce naopak: omluvou svou sílu demonstruje a upevňuje. Navíc tady bylo se za co omluvit. Zákazník byl možná nespravedlivý, ale to není důvod být na něj hrubý. Pro někoho to možná je „normální reakce“, pro sebevědomého člověka (zde sebevědomou firmu) není problém takovouhle kritiku ustát bez hrubosti. A když se už stalo a v návalu prvního vzteku jsem napsal něco ostrého a od plic, tak se omluvím, když vychladnu. Ne, neznamená to, že když se omluvím, tak má zákazník automaticky pravdu a já jsem onuce, co si nestojí za svým, ale uznávám tím, že jsem přestřelil, a dávám najevo, že nechci být znám jako ten, co je hrubý na svoje kritiky.

V plné míře platí, že komunikace je hra s nenulovým součtem a „vítězem“ není ten, kdo svého protivníka porazí, zdeptá, utluče argumentací a zatančí jubilare, ale ten, kdo se s protivníkem nakonec domluví, dohodne a podá ruku — i kdyby to mělo být na rozloučenou!

Z komentářů pod původním postem stojí za to vybrat následující:

David Lörincz

Ta jejich odpověď byla správná. Setřít debila a jde se dál. Jde se dělat byznys. Nejedná se o cukrárnu U Babičky, ale o cukrárnu vlastněnou metalisty. A lidi tam nechodí jen kvůli dobrým větrníkům, ale také právě tomu, jak jednají. Co na srdci to na jazyku. Výborně budují brand. Tebou navrženou odpověď by metalista prostě nikdy neřekl, tak proč dělat divadlo…

Firemní komunikace ≠ lézt každému do prdele. Znamená to vytvořit si vlastní komunikační tón a toho se držet.

A napsat 2155 slov jako reakci na jednu odpověď nějaké malé cukrárny ve městě, které ani nevím kde je? Čistý populismus. Hodně návštěv za dnešek co?

Ano, i mé slova mohly být napsány méně útočně, mohl jsem pochválit článek (který jsem fakt do konce nečetl). Ale já jsem přímý člověk a napsal jsem to, co si myslím a čemu věřím. Žádný med, žádné uhlazené řečičky. Prostě nelžu.

Martin Malý

Díky za první komentář tohoto typu, a že jich ještě bude… Stručně:
– 2155 slov (opravdu jste je počítal? Budu vám věřit, já je nepočítal, já je spíš vážil…) nejsou „reakce“, ta vypadá jinak, ale pokus ukázat na příkladu, kde byla dle mého názoru v komunikaci bota a jak by se jí dalo vyhnout.
– Kralupy jsou kousek severně od Prahy. Roztoky, Libčice, Kralupy, nebo jeďte po D8…
– Populismus je něco jiného, než jste se snažil říct.
– Děkuju za optání, návštěvnost byla včera lepší, ale kvůli ní to nedělám. Dělám to kvůli sobě a dalším lidem, kteří mají na tohle podobný názor jako já, tedy že být přímý neznamená nutně být hrubý, a odpovědět slušně nejsou „uhlazené řečičky“, natož lhaní.
Mějte se hezky, ať se vám daří.

scobra1cz

Máte nějakou definici metalisty? Proč by musel být metalista hulvát, který neumí jednat se zákazníkem? Oni totiž ne všichni zákazníci jsou taky metalisti (rozuměj hulváti, co poslouchají metal). A to je to, o co jde — vždycky jednat se zákazníkem tak, jak on očekává, že se s ním bude jednat. Jinak se jedná se zákazníkem, který má máničku, pentagram na krku, koženou bundu a glady a jinak s pánem v saku a kravatě. To je to umění. Chovat se ke každému stejně není umění, to je hulvátství.

Mimochodem, taky jsem metalista… A přesto už se několik let živím elektronickou komunikací se zákazníky. Samozřejmě, že umím někoho poslat naprosto nevybíravým způsobem do prdele a udělat z něj totálního debila, aniž by byl schopný se jakkoliv bránit (to se prostě člověk za ta léta naučí), ale jak by to prospělo mně nebo firmě, pro kterou pracuju, mi nějak uniká. A to i kdyby to nakrásně byla metalová kavárna. Kavárna není soukromý klub, takže se holt občas stane, že tam zavítá nějaký ne-metalista.

David Lörincz

Váš názor Vám neberu. Tady nejsme na iDnesu, abych se do Vás pouštěl. Já metalista nejsem a do téhle cukrárny bych šel už jen proto, že každému nelezou do…. Já vím, to se v socialistickém Česku často nevidí. Zařadit do řady, vlevo vbok, pochodem vchod. Náš zákazník, náš pán. Já uznávám — náš zákazník, náš obchodní partner.

Cukrárna U Draka was originally published in Jako lidi on Medium, where people are continuing the conversation by highlighting and responding to this story.

Na podzim padá listí, stromy se odívají do červeno-žlutého hávu, fouká ze strnišť, děti pouští draky, draci pouští děti a v centrále Internet Infa probíhají přípravy pro slavnostní vyhlášení výsledků devadesátého osmého ročníku ankety internetové oblíbenosti, zvané Křišťálová Lupa!

Ne, jsem tu jedovatý, ale mám to vlastně rád. Je to roztomilá kotvička, která připomíná doby, kdy web byl něco zvláštního. Doby, kdy se online média nebo online byznys hlásil o své místo na slunci a potřeboval se vymezit vůči “těm kamenným”. Kluci a holky od internetů se sešli a řekli si, že to má smysl, že jsou sice malí, ale rostou, a že napřesrok…

A pak o tom odvysílala Česká krátký šot někde mezi reportážema o vlekařích.

Dneska se na to dívám a uvědomuju si, jak velkou cestu internet od toho prvního ročníku (2006) udělal. A víte, v čem vidím ten hlavní rozdíl? Že nic z toho, co je dnes nominováno, mi nepřipadá “specificky internetové” — hlavně proto, že nedělím svět na “svět” a “internetový svět”.

Internet je pro mne samozřejmá součást světa. A když je to “samozřejmé” pro mne, skoropadesátníka, tak si vezměte, jak přirozené to bude pro všechny mladší. Za pár let přestane být jasné, v čem se tahle anketa liší od ankety Noviny roku, Pořad roku a Zlatý slavík. Že jsou protagonisti na internetu? A kde by měli ve 20. letech 21. století být?!

V roce 2006 se hodnotily kategorie jako “freemail”, “hosting”, “web veřejné správy”, “firemní web”, “vyhledávač”… Tedy jasně digitální disciplíny. Tušil by ještě dneska někdo, jaké jsou hostingové společnosti? A stálo by komu za to oceňovat web veřejné správy? Tehdy ano, tehdy se oceňoval často už jen ten fakt, že nějaká organizace web má…

Pojďme se ale začíst do nominací na aktuální hlasovací stránce. Hned první kategorie — internetové obchodování: Alza, CZC, Rohlík, iTesco, Mall, Zásilkovna, to všechno jsou pro mne obchody a služby, které nevnímám nějak “specificky internetově”. Co je, prosím pěkně, internetového na Zásilkovně? Pro mne to je velmi příjemná forma doručování balíčků, kterou používám velmi rád, ale — internetová? Je snad internetové to, že mi posílají avizo a že se objednává přes aplikaci?

Ryze internetová služba je pro mne Heureka, která porovná ceny zboží v různých obchodech, ten zbytek jsou prostě obchody. Mimochodem, kdybych tu hlasoval, měl bych asi problém rozhodnout mezi Alzou a Rohlíkem. A víte proč? Protože oba tyto obchody jsou naprosto nejdál v customer care. U jejich služeb je vidět, že někdo myslí ne na to, jak si optimalizovat nákupní proces, ale jak optimalizovat můj nákupní proces. A to nemám rád ani Alzáka, ani Čupra, ale komu čest, tomu čest.

Sekce Nástroje a služby. Tady to za mne dostane Michal Bláha a jeho Hlídač státu. Mapy.cz jsou taky skvělé, ale Hlídač si to zaslouží o trochu víc. Dál pak znám Poštu online a seznámil jsem se s Qerkem, to je fajn nápad. Liftago mám furt spojené s taxíkem a zbytek neznám, neměl jsem tu čest…

Třetí sekce, Zpravodajství a publicistika. Sorry, ale tady, jak se říká, nehrám. Byly by řeči.

Sekce “Zájmové weby” nabízí deset webů o zájmech, které se nekryjí s mými. Popořadě: neznám, HLP, staré, neznám, HLP, neznám, neznám, fajn-ale-nezaujalo, neznám, fajn-ale-nezajímá.

One (wo)man show je kategorie, kde mám sto chutí zvolit Kovyho, ačkoli jsem neviděl jediné jeho video. Přebralova variace na Přiznání (ale aspoň vtipná), další variace na Přiznání (pořadové číslo tak 1526, ne?), třítisící devadesáté čtvrté Memes, Kechlibar, Mára, Standa…

Cena popularity, takový “Zlatý slavík, kategorie internet”, je… no… nevím… Asi Knihy Dobrovský. Líbí se mi jejich komunikace. Že to je blbý důvod? No, je to aspoň nějaký důvod, a to je přesně o jeden důvod víc, než jsem schopen najít u těch ostatních věcí…

V kategorii “online video” mě zaujala Slunečná. Není to náhodou nějaký nekonečný seriál na Primě? Zbytek jsem buď bohužel neviděl, nebo bohužel viděl. Kdybych musel, tak DVTV, ale jen Veselovskému a Smetana (-ně?)

Nejjednodušší rozhodování mám u Podcastu roku. Insider. Je to jediný podcast, který jsem si dobrovolně pustil a byl jsem s to ho doposlouchat až do konce.

Ale vy samozřejmě hlasujte pro koho chcete. Jestli teda chcete, jestli vám to dává smysl.