Lyricall

Arch Enemy

2025-09-15T00:00:00+02:00

I can hear him breathe
He can read my thoughts
I can feel his teeth
He can steal my words

He knows when I sleep
I know he’s watching me
He knows that I am a freak
I know I’m nobody

I have tried
but I can’t hide
I can’t escape
this phantom ache
Fighting back is killing me
I am my arch enemy

I can’t run away
He can’t let me be
I can’t stop his play
He can’t disagree

He caused me all the pain
I caused his existence
He is deep in my brain
I can’t keep distance

I have tried
but I can’t hide
I can’t escape
this phantom ache
Fighting back is killing me
I am my arch enemy

Bleeding for his scars
Burried deep in his shadow
Dying in his wars
I know I can not be alone
till I pay my loan

I can’t take it anymore
I am losing my own war
Only death will set me free
and I’m taking you with me

Vařený ňok

2025-07-22T00:00:00+02:00

Bloudím. Bloudím. Bloudím?
Tam a zpátky, zpátky a tam,
s proudem plavu sám,
černé stěny a dno taky,
bublinky tvoří vlnky,
že jsem opuštěný, soudím.

Točím se na místě v koutě,
nebo jen ležím a hledím
na stříbrnou oblohu,
jež odráží mou podobu,
pak opět klesnu ke dnu,
a přemýšlím.

Bylo nás víc.
Každý den bok po boku,
smáli jsme se slunku,
zvládli tolik překážek
a teď přes pár dírek září paprsek
a jinak nic.

Kde asi jsou
a proč tu nejsou se mnou?
Si užívají někde venku,
zatímco já, já! Tu měknu
a nemám nic jiného než vzpomínku!
Přitom nerozloučili se ani jednou.

Odešli ode mě.
Ploužím se nad zemí
a připomíná mi obětí
každá bublina,
co oddělí se ode dna
a vznese se přese mě.

Ale někdy je velká,
že mě vynese, a říkám si,
tam někde čekají na mě!
A už brzičko se spatříme!
A jak mě teplý proud nese,
vidím (!), že utekli asi…

Padám… padám? Padám.

Dopaminová chaloupka

2025-06-06T00:00:00+02:00

Na zem mi spadl perníček.
…
Ztuhl jsem.
Rozplývá se
Všechno
Se vlní
Opadá…

Seberu ho?

…

Sebral jsem ho.
Obrys,
ne jen v prstech,
perníček
i zbytek,
do formy by zapadly.

Spadl mi perníček.
…
Rozbil se
Drobky!
Všude
Už není
Spadla vlna
Chci se posadit, ale už sedím
Je pryč…

…

Upekl se další.
Sedím a vím, že sedím,
a slyším,
zní mi hudba,
plnost a klid,
tvar a nálada,
celek, víc.

…
!
Ticho
.
Všechno opadlo
Dm… Dm… Dm… Dm…
Nic
Prázdno
Vše se rozplynulo
A to ticho
Absolutní ticho!
Dm… Dm… Dm… Dm…
Padám
Mám pocit, že padám!
Ale ležím
Dm… Dm… Dm… Dm…
Třes
V rukou
Široce otevřené oči
Vlny jdoucí proti sobě
Destruktivní interference
A pak zas jen prázdno
Dm… Dm… Dm… Dm…
Nerozbil se perníček
Nerozbil se na kousky
Ale jak kdyby mi někdo
Někdo mi uloupil
Z mé dopaminové chaloupky
…

Nerozbil se perníček
Ani není málo mouky
Ale jak kdyby mi někdo
Někdo mi uloupil
Z mé dopaminové chaloupky
…

Emoční kapacita

2025-04-28T00:00:00+02:00

Látku, jež pevná je, ohřívám
postupně, postupně.
teplota její se zvyšuje
pečlivě, pečlivě.

Mihne se, vibruje, třese se!
Jak dlouho to ještě vydrží?
Pod náporem tepelné energie,
smutně se přede mnou rozpouští.

Ohřívám, ohřívám, ohřívám,
ale teplota už neroste.
Veškeré teplo, jež dodávám,
na změnu skupenství užije.

Člověk, který žije,
vídá špatné lidi,
chovají se hnusně,
často na něj křičí.

Není žádný únik,
v středu kruhu klečí,
prosí, už dost, prosí,
stávají se větší.

Zatl oči, pěsti, i dech,
jak dlouho to ještě vydrží?
Pak zazněl strašlivý výsměch
a on se před nimi rozbrečí.

Posměšky, nadávky, urážky,
slz už více neroní,
řve a po dechu lape,
v kaluži plné neštěstí.

V hnízdě

2024-10-20T00:00:00+02:00

Pták bez peří
pěje noci temnoucí,

zpívá o oblohách plných záře
a noc mu vánek k hnízdu fouká,
pod sebou vidí, jak šumí louka,
a noc, jak měsíci hladí tváře.

A když ráno svitem se loučí,
pták opět opuštěn skončí.

Odmáčení

2024-10-10T00:00:00+02:00

Strhali stromu listí,
řekli si, že tak bude hezčí,
ale strom bez své zeleně
trápí se, brzy uvadne.

A tak tu i nádobí leží,
plné vody, k odmočení,
v něm ani kapka mýdla,
je z toho jen mokrá špína.

Hate machine

2024-01-31T00:00:00+01:00

Attention, attention
stop thinking, hold your breath
increase muscle tension
and wish for death

Now listen to the list
of public enemies
please do not resist
your violent tendencies

We opened the hell’s gate
with algorithmic hate

This is how it has always been
The unstoppable hate machine
Demon ruler, the dark queen
The almighty hate machine
The hate machine!

Force-fed and still starving
part of a community
don’t forget who you’re serving
and no immunity

You are just a tool
of much greater forces
so don’t be a fool
and repeat our verses

We’re breaking under weight
of algorithmic hate

So be angry and be mean
on command of the hate machine
Always kneel before your screen
and listen to the hate machine
The hate machine!

It is way too late
praise algorithmic hate

Drown your self in kerosene
and burn for our hate machine
There is nothing in between
just one and only hate machine
The hate machine!

Inner peace

2023-05-01T00:00:00+02:00

Firm breasts
tight thighs
long legs
nice eyes

So stubborn
So alive
So wild
to thrive

No need for botox nor liposuction
It’s surgical domestication
you don’t need a complete overhaul
to be my little loyal doll

When your thoughts decease
You’ll find inner peace
Down there on your knees
Doing what I please

Stop screaming, don’t be afraid
Think of it as an upgrade
I can’t stand your skepticism
for neurological minimalism

Your assisted development
will only take a little moment
but it’s gonna last forever
I’m excited beyond measure

When your thoughts decease
You’ll find your inner peace
Down there on your knees
Doing what I please

So happy, so calm
so silent, so warm
So soft, so tame
no mind, no shame

The hysteria ends
within the empty trance
Nice piece to my collection
after reaching perfection

When your thoughts decease
You’ll find your inner peace
Down there on your knees
Swallowing my genes

So happy, so calm
so silent, so warm
So soft, so tame
no mind, no shame

Captured
mind fractured
Lobotomized
than sodomized

Selection

2023-04-11T00:00:00+02:00

I won’t be the first one
to ever complain,
but I’d like to speak up
since I cannot intervene.

What some might not realize
is the beauty of our world,
to be a little precise,
the selection purely natural.

The number of species present
is rather breathtaking,
these weren’t made by man,
but merely survived, aging.

For them to be present took more than we can see,
and yet to destroy it didn’t take more than centuries.

Lásko má jediná

2023-04-02T00:00:00+02:00

Ach, jak krásná jsi v svitu hvězd
a jak kouzelné jsou tvé líce,
tebe milovat bych chtěl, tomu věz,
víc než tulipánů tisíce.

Obraz tak pěkný, že dívám se jen,
přesto cítím, že jsem v něm,
zasněn, součástí jsem
té krásy, jež byla zplozena malířem.

Tys nikdy černí nemáchala úmyslně
a radost rozdávala po hrstech z nůše.
K večeru znaveném z podzimu obal
někdo na tvé dveře zaklepal.

Přivítán a potěšen,
dobrým vínem občerstven,
povídat se rozhod’ o věcech,
které jenom tobě berou dech.

A jak ciferník se měnil
a měsíc noci panoval,
rozhodla ses místnost změnit,
do ložnice naší pozvat ho dál.

Ze šatů si pomoh’ sám,
tys už nahá v peřinách,
podvedlas mě před úsvitem,
když jsem bloudil na cestách.

A v tom vstal jsem zpocen křiče,
zděšen, že bys spala s jiným, Bože!
S chladem v zádech pod zátylkem
na lásku naši vzpomínal jsem.

Vzpamatoval jsem se a chytil dech,
stále milovat tě mohu oddaně,
ty bys nikomu nedala svůj vzdech,
neboť mrtvé tělo tvoje nese voda Dunaje.

Co jsem se dneska naučila

2023-01-02T00:00:00+01:00

Co jsem se dneska naučila?
Strop je jen vodorovná zeď
Že v Bibli najdeš odpověď
A Desatero tam i zpět
Musím umět nazpaměť

Dukova štóla pod drnem
Přikrytá plísní, Misálem
Tak haleluja - nový den
Na roráty si přivstanem

Že možná skončíš na hranici
A v uchu horkou mešní svíci
Si piš, že mají pod čepicí
Mí milí zlatí katolíci

Zkrat

2022-12-17T00:00:00+01:00

Spálené vlasy
Ještě trochu probíjím
Na fialových sedadlech
Na elektrických křeslech

Zmatení cestující
V růžové kožešině
Zdraví mě ráno u snídaně
Když jedu v noci domů

Vzplanutí

2022-11-23T00:00:00+01:00

Málo kdy se stává, že co prošlo ohněm, projde jím i znova,
ale uhlí z dřeva, které špiní hmatem, v žáru dvakrát spává.

Není trochu málo vzplanout pouze dvakrát? A jak se nesplést, když
nevíš, kde se probudíš, budeš hořet, jiskřit? Či popelem dávno.

Poprvé se kde kdo snadno zmýlí. Ale napodruhé může
padnout špatné múze. Vzplane jako alej a potom jen prázdno.

Dvakrát vzplanout nestačí. Navíc lidé, většinou, víckrát vzplanout nemohou.
A doopravdy zaplanou pouze jednou, jedinou. Chci se mýlit, mé přání.

Kéž bych mohl hořet, ale obávám se, že posledně to bylo naposled…

Králičí

2022-11-18T00:00:00+01:00

Přestala jsem se bát pavouků
A vlastně už i tebe, brouku
Už nebojím se divných zvuků
Už ani dlouhovlasých kluků

Už nebojím se kobry spící
Vousatých chlapů na ulici
Když jedu domů pozdě v noci
Nemám respekt před vyšší mocí

Nemám strach z pekla nebo smrti
Jsem tak statečná, nezdá se ti?
Jediné, co mě vážně drtí:
Králičí kůže lační chrti

Podoba

2022-10-23T00:00:00+02:00

Tak jako dřív, tak i nyní
rád koukám do tvých očí.
Zda mi stále připomínají
věci mně tak vlastní.

Jestlipak mi, a ještě budou,
připomínat svou podobou
cyklohexan,
konformaci židličkovou.

Bodlák

2022-10-22T00:00:00+02:00

Tvůj půvab zůstává skryt těm nedočkavým,
odvrácen je těm, již nečekají na vyzrání vín.

V horách, kde šumí pouze trávou profukující vítr,
schováváš v ostnatém bodláku svůj fialový květ,
až když dny delší než noci jsou smí ho vidět svět,
včely a čmeláky pozoruje pást se jsem klopýtl.

Jak nažky odnese vánek, až zafouká,
pak další poseta zaklíčí tvá louka.

1987

2022-06-17T00:00:00+02:00

Listy se klepou
Jak kurva před zpovědí
Balkony bez příběhů
Dlaždice s odpovědí

Homofobní starci
a rozmazaná rtěnka
Vteřina je mi dlouhá
když hraje Tublatanka

Malinká je Praha
Pivovar Kamenice
Už na tebe čeká
u prázdné zpovědnice.

The final touch

2022-06-15T00:00:00+02:00

Oh god, how much I loathe
the Hippocratic Oath
It tries to chain me tight
by telling me what’s right

As I can clearly see
I am meant to be free
from morality
by geniality

The empathy and ethics
are artificial limits
set by old dead Greek
just to make me weak

I love to feel the thrill
when I use my skill
To practice medicine
and taste the dopamine

I will make you perfect
I will make you pure
I will erase defects
I’m the only cure

Your creator is fraud
I am the only god

I
bring
the final touch

The mother nature lost
when our paths have crossed
Now I dictate the way
how life’s going to sway

I’m giving life new form
wearing my white uniform
with tools made of steel
making my dreams come real

It’s my creativity
and huge ability
pushing reality
near immortality

Death needs my permission
to finish its mission
I decide when you rot
‘cause I’m the only god

I will make you perfect
I will make you pure
I will erase defects
I’m the only cure

Your creator is fraud
I am the only god

I
bring
the final touch

Vzruch a stín

2022-03-15T00:00:00+01:00

Je tma a je ticho. Ale ne příliš. Jen tak, abys slyšel vlastní kroky.

Je den a je světlo.
…

Je tma a je chlad. A zklamaný vítr vrací se ti pod kabát.

Je den a je vůle.
…

Je tma a je ticho. Ale ne příliš. Jen tak, abych slyšel tvé kroky.
Je tma a je chladno. Tak akorát, abych věděl, že je ti zima.
Je ticho a je vánek. Ale ne příliš, jen tak, abych slyšel tvou hruď.
Je hvězdná obloha, ale není úplněk. Nevidím tě, ale vím, kde jsi.

Není den, ale je světlo.
…

Je tma a je ticho a já slyším kroky své a kroky tvé.
Je tma a je ticho, tak akorát, abych slyšel klop klop sladěné chůze.
Světlo opět odchází.

Je ticho, je mráz, klop klop, současně jdem’.
Je chlad a je vítr, z klop klop stává se klop-y klop, klop-y klop.
Je tma a je ticho. Ale ne příliš, jen tak, abych slyšel rychlejší tep.
Je zima. Je kosa. Hluboký dech umlčovaný snahou být zticha.
Je ticho. Je chlad. Kabát přitisklý na tělo a krk.

Klop, klop…
Klop, klop…
Klop-y klop, klop-y klop.
Klop-y, klop-y, klop-y, klop-y, klop-y!

Je den! A je světlo! Výsledkem budiž stín.
Klop, klop, klop, klop, klop, klop…
Ke mně táhne se temnota,
aby mě objala a aby mě svázala,
sama, do dálky mě opouští,
dokud vzadu nehne se společník.

Je vzruch a je stín.

Den odchází.
Je tma a je ticho.
Klop, klop, klop, klop, klop, klop…
Klop-y klop, klop-y klop, klop-y klop…
Klop-y, klop-y, klop-y, klop-y, klop-y!
Huh!

„Pokusil ses mě probodnout, ty parchante!”

Je to sráč a má nůž. Stojí proti mně.

Klop-y klop-y!
Hah!
„Vedle!”

Je zima. Je zpocen. Tančí mu mráz po zádech.
Je ztracen. Je vystrašen. Pevně drží svoji kudlu.
Šumí strom, šumí vítr a je tma, ale přesto vím, kde je.

Klop klop.
Klop-y klop.
Klop klop.

Je ticho.
Je ticho, ale ne příliš, já jsem totiž tišší!
Je tma.
Je tma, ale ne příliš! Hvězdy svit odráží jeho ostří.

Klop klop.
Klop-y klop.
Klop… klop…
Klop-y, uh!

„Hajzle!”
Škrtím ho, leží na zemi.
Cuká se a mrská sebou,
řvu na něj a chci, aby zemřel,
„chcípni ty sráči! Chcípni!”
Pro kudlu se natahuje.

Ostří cinká a ostří chrastí.
Bodl mě do ramene, bodl mě do boku.
Řvu na něj víc a pěstí mu ničím tvář.
Tcu! Tcu! Tvář mu vadne.
Chr! Chr! Kudlou do krku.
Chř! Chř! Kudlou do hrudi.
Hlavou o zem, dvakrát i třikrát, kaluž krve, bazén, v něm sráč.

Je tma a je ticho. Tak akorát jaké většinou bývá.
Je tma a je chlad. Přesně proti takovému jsem si vybral šat.
Trochu fouká, trochu mrzne, ani příliš, ani málo.
Je klid a je prázdno, obojí zcela ideální.

Je tma a je ticho.
Přesně takové, jaké má být.

Katastrofa

2022-03-14T00:00:00+01:00

Katastrofa,
života strofa.
Sesype se každý
a každý se vztyčí,
neomylní, slabí
neví, čemu čelí,
vrátit se domů chtějí,
i když už v něm leží,
do polštáře brečí,
hlava jim řinčí,
snaha se vypnout,
zapomenout.

Vlna

2022-03-13T00:00:00+01:00

Plavu si v moři
a vidím vlnu.
ale neřeším to,
protože vlna je ještě daleko.

Plavu si v moři
a vidím vlnu,
vidí ji i ostatní,
ale nikdo ji neřeší,
jen ví, že je daleko a že někdy přijde.

Plavu si v moři již několik let a stále vidím vlnu.
Není blíž, jen je větší.
Vím, že přijde, ale neřeším to,
vím, že bych to řešit měl,
protože ostatní se již chystají.

Plavu si v moři již několik let
a už žádnou vlnu nevidím,
vidím pouze lidi, co se topí,
a lidi, co na hladině plovají.

Vidím moře ve všech směrech,
ale nevím, zdali se topím, nebo plavu.

Vím, že se bojím vlny, a že nevím, zdali nějaká hladina existuje.

Valentýnka

2022-03-12T00:00:00+01:00

K tobě afinitu chovám,
jež velká bude vždy,
mým nejsi jen opačným nábojem,
gluonem mým jsi ty!

Co je keton bez kyslíku?
Jaký význam držet pár,
když není žádné kyseliny,
které bych ho mohl dát.

Ty indolu přidáváš hydroxid,
a ethylaminem ho ozdobíš,
jen ty štěstí umíš vytvořit.

Jádra k sobě připojíš
a můj den tak stačíš rozzářit
jako fluorofor, na nějž posvítíš.

Výraz

2022-03-11T00:00:00+01:00

Sám výraz leží,
jsa radostný, svěží.

V lásce tahá vlasce.
Jen číslo, které mě doplní,
jen číslo, jež podmínky splní.
Doufá, v něj věří, pro něj pěje sladce.

Má-li řešení, navždy je kompletní,
ale co když žádné takové není?

Švestky

2022-03-10T00:00:00+01:00

Emocemi plný vzduch.
Zcizení vlastního nitra.
Vesměs hrstka měkkých duh,
vlastní volba není jista.

Čerstvé leč odporné švestky velí,
svým nektarem svět mění,
opilí odzbrojí ptáčka,
disonance jeho stínu vzkvétá.

I marvel at my ease observing a spear of summer grass

2021-12-24T00:00:00+01:00

I marvel at my ease observing a spear of summer grass
A candid sunlight reflects on its texture
Veins running through in parallel
Xylem pumping water from down below
And phloem sharing sugars in return
I lean to observe the intricacy
I can only discern so so much with the resolution of my eyesight
A glimpse of the cuticle and below
Where the invisible chloroplasts let themselves be known
By the vivid green colour they cast
But for them, the matter is the light they capture
Harvesting its brilliance
Turning it into life juice
Supplied by tiny mitochondria
Supported by Golgi bodies and vacuoles
Taking their part in one unit of the work
In the tissue that appears uniform to me

But among them are meristematic cells
That can divide and become two of one and supply new ones
And adjust themselves to what is needed where they are
Which is determined by endless streams and configurations of proteins
Assembled in ribosomes from ammino acids
Using special message molecules sent from the nucleus
Where there is the nucleic acid, an ultimate sanctuary
A shrine where all of the messages are written, but in advance
Even in the seedling
In a way, all of the information of this grass and this leaf part of it
Is inside, is there
Right in the center of each of the multitude of cells
Building up this complex
Trasforming the sunlight into bonds in sugars, transporting gasses and nitrates from the soil
So that it could function as a whole,
and in the apex, in the meristem,
two copies of one be made
Each with their own copy of this nuclear acid molecule
This essence of the plant in a pinpoint
Which knows how the plant should grow
To repeat and repeat and repeat and be itself in itself

And I look at it on this lump of soil
On this tiny ribbon
Between the chaos turbulence and uncertainty of the earth’s mantle
And the tedium of empty space
I can witness something interesting
Something unpredictable, yet regular,
Complex, yet structured
I can see nor beginning nor end, but I can make out forms and levels of some hierarchy
Which is also akin to me
Because “me” is also a collection of cells with doubly-helixed description of the whole in every part
Building up forms that can receipt and react
For example to light
And the manner it is reflected
It can discern patterns and shapes
A spear of summer grass
Separating it from the neighbouring stems and stalks
But what’s more! To assign it a name
As to the plant itself and leaves and venations and tissues and cells and organeles and proteins and molecules and atoms and quarks
Patterns of life mapped to patters of firing of neurons
Interconnected networks
And to map them into changes of the air pressure
Or regular spots on some surface
Distinguishable by another lumps of tissue
If they are not busy with jealousy or deception or blunders or lies
But why would they be
When they could observe this spear
Not giving in to their fears or deliria
Seeing it sa much as they can
And seeing themselves seeing it the same
Capture and talk
These clusters of organic matter
Organised to the extend of witnessing and responding and rearanging the organisation of everything else
Emergent in this ribbon where it is possible but sort of stable
Even to the extend of forming names and associations in a form vaguely attributable as poetry
By a persona typing them on a machine built to calculate and simulate and understand and carry out the patterns in yet another form
Who doesn’t actually observe the spear of summer grass
But neurons fire as if it was
To bring out the true poetry, the one on the meadow
Or here

Otrávení

2021-12-13T00:00:00+01:00

Mí milí bratři a sestry!
Zatímco jste spali,
já studoval chemickou reakci!
Chemickou reakci těla a jedu
a otrávil jsem se. Ano, otrávil.

Vstoupil jsem do vyšších dimenzí
a vidím, jak ležíte a válíte se v postelích!
vás nezajímá život druhých!
Nuže, mějte to, co chcete:
samý klid a pouze sebe.

Correspondence corpse

2021-07-22T00:00:00+02:00

My darling, my love
Husband here, god above
My precious, my wife
I’ve met the love of your life

Don’t worry, don’t be stupid
I am Amour, I am Cupid
I will not be in your way
Even postage I will pay

Expect a letter from your lover
and his fingers and then liver
I am giving a helping hand
‘cause his has been already sent

Love sent piece by piece
In the letter of caprice
This is how it works
We are on the right course
Sincerely yours
Correspondence corpse

Aphrodite was on my side
when I made the razor slide
I have seen him put his heart
in writing for his counterpart

A sweet box with his vertebrae
Everything is on the way
A jewelry box with his joint
He will never disappoint

Love and kisses with affection
in love letters of perfection
Forever and always loving
On wax paper, perfect timing

Love sent piece by piece
In the letter of caprice
This is how it works
We are on the right course
Sincerely yours
Correspondence corpse

I can’t wait for your response
Always yours, Correspondence corpse

Černý motýl

2021-02-17T00:00:00+01:00

Létá černý motýl lačně,
létá, krouží kolem ní.
Tma již sedá, vládnout začne,
tóny slyším pohřební.

Černá barva halí vše,
musí to tak býti.
Pomalu již končí mše,
zbylí hází kvítí.

Pláč, smutek, stesk, zloba…
Déšť hází kapky nám.
Nezbyl ani jeden skutek,
to vzkazuji já vám.

Proč ani jeden čin ?
Zlo je všechny sebralo,
by každý člověk zhyn.

Mladík

2021-02-16T00:00:00+01:00

Běží mladík po stráni,
jest bílý jako stěna,
za ním tací páni,
chtěli ho za člena.

Přiběhnuv ke mně,
sotva dechu popadaje,
hnedle v té tmě
do ticha vykřikuje:

„To byla smrt moje,
rána již nedožiji!
Mrtvých tam byly hoje,
alkohol už nepožiji!”

Zaskučel pak bolestně,
z břicha mu krev řinula,
k zemi padl zlověstně,
duše jeho zhynula.

Beru ho do náručí,
otáčím se zpět,
ale co mě vyruší,
malý zlatý květ.

Hledím na něj váhavě,
co si teď mám počít?
ruku vztáhnu trhavě,
svět se začal točit.

Sama do mdlob upadám,
probouzím se druhý den.
Jak otrhaně vypadám,
byl to doufám jenom sen.

Odcházím tedy domů,
přes hluboké lesy.
Již pozornosti nevěnuji tomu,
neb přijdou lepší časy…

Prázdný obal

2021-02-15T00:00:00+01:00

Při učení, při vaření
i na kafi v cukrárně,
cítím to své promoření
prázdnou hmotou zdárné.

Mám ji už i v morku kostí,
kam až to může zajít?
Mysl už toho má dosti,
nemůžeš, zlo, odejít?

Proč delší dobu ve mně spíš,
pak jednou za čas mě týráš?
Klid mi nedáš, to ty víš,
do rytmu mých slz si kýváš.

Ovládáš mě celý život,
děláš si ze mě loutku,
nevidím jediný důvod,
proč nechat si tě v svém koutku.

Příliš mnoho pravd

2021-02-14T00:00:00+01:00

Každý trvá na své pravdě,
jako by jiná nebyla,
těžko říci, která pravda
dělá z nás většího debila.

Vesmír

2021-02-13T00:00:00+01:00

Co jsou lidé vůči vesmíru?
To jest otázka věčná.
Já však budu nadmíru
za reálnou odpověď vděčná.

Zamyšlení

2021-02-12T00:00:00+01:00

Sedím opět u okna,
koukám ven a ptám se:
je tento svět skutečný
a já snad jen zdám se?

Tu ovane mi vítr tvář,
do ní vrhne loknu mou
a já už vidím svatozář,
co v dáli září nade mnou.

Letím já snad ke hvězdám
či skomírám už pouze?
Závidím všem nevěstám,
mě čeká jen nouze.

V tu ránu se probudím,
rozhlédnu kolem sebe,
jakou to hrůzu zřím?
Toť nechám rozsoudit tebe!

Zvonek

2021-02-11T00:00:00+01:00

Dívčina na podlaze seděla,
s bratříkem si hrála,
co brzy stát se má netušila,
neb láskou jí duše plála.

Znenadání hlučný zvonek
vytrhne dívku ze snění,
díky tomu celý domek
octne se náhle v podzemí.

Duše jejich byly postrádány,
celá ves je hledala…
těla byla zaskládána,
smrt jich zpátky nedala.

Generál

2020-08-04T00:00:00+02:00

Mám uniformu od prachu a v očích slzy
Oni na mě koukají, čekaj na rozkazy
Jsem znaven, ale mám jednu povinnost
podívat se do očí, válce co nemá dost

Hodnost a čest jsou prokletí, které s sebou nesu
cítím tíhu medailí, zabodnutých v prsu
Pro vidinu vítězství, co chutná tak trpce
proměním nevinné naděje v purpurová srdce

Svět se třese pode mnou, když padaj bomby z nebes
Vzduchem létá olovo, střelný prach a nerez
Já jsem ale Daniel, vhozen do jámy se lvy
když dělám syny sirotky a jejich matky vdovy

Dávno již nebijí srdce plná olova
a dech plný síranu, se nepromění v slova
Přidělávám doktorům tu řeznickou práci
jen aby měl nepřítel ještě druhou šanci

Civím tiše do mapy plné čar a erbů
Už je příliš těžký, kříž co mám na hrbu
A až klesne kouř a prach a utichnou děla
budu muset počítat znetvořená těla

A co nestihly šrapnely, to dokončí červi
Oni jsou ti vítězové, to oni jsou živí.
U břehu na Chárona čekají tiše davy
Tam uniformy neplatí, už maj stejný barvy.

A já zase zůstal sám, nedobrovolný svědek
válka ale trvá dál, i když nemá výsledek
myslím jenom na to, že se dávno chce mi
Ve tmě, v tichu, navždycky odpočívat v zemi

Oprátka

2020-07-08T00:00:00+02:00

Mám tak rád slunce a pláže s palmami,
mám rád oblohu a život s ženami,
mám rád i měsíc při plném úplňku
a já tu stojím s oprátkou na krku.

Mám rád prázdné ulice vonící po víně,
mám rád zvířata, lidi už zas tak ne,
mám rád lesy hluboké a květy v rozpuku
a já tu tak koukám s oprátkou na krku.

Jednoduchý život, jednoduše těžký,
nebyl by tak těžký, kdyby byl lehký.
Všechno má úděl, důvod a záminku.
Uronil jsem slzu s oprátkou na krku.

Mám rád lehké dívky a víno červené,
miluju tvou matku, otce zas tolik ne,
rád plodím děti, jak zrnko po zrnku,
potichu jsem vzdychl s oprátkou na krku.

Mám rád ty slzy, co tečou po tváři,
mám rád i sebe, sebe chci umořit.
Duše je bolavá, srdce má prasklinku.
A tak tu visím s oprátkou na krku.

Smutný je život, jednoduše těžký,
měl bych ho radši, kdyby byl lehký.
Vznáším se nad zemí, pod větví od smrku,
tiše se houpám s oprátkou na krku.

Nenávidím tě.
Nenávidím tě.
Nenávidím tě.
Nenávidím se.

Jednoduchý život, jednoduše těžký,
nebyl by tak těžký, kdyby byl lehký.
Všechno má úděl, důvod a záminku.
Tak pomalu hniju s oprátkou na krku.

Letadlo domů

2020-06-04T00:00:00+02:00

Den, za který jsem se modlil
se zrodil dnešního rána.
Po zemi jenž krví podlil,
mě už čeká domovina.

Kolikrát vidím před sebou
spoušť letícího olova
a doprovázena tebou,
Smrti, do chřtánů netvora.

Když zavřu oči vidím jen
šrapnely a mrtvá těla,
lidé vedeni strojem
a pak jenom krev a střeva.

Na místo studené kulky
šíp Amorův v prsou mám.
Není čas na tvoje triky
Se svou ženou nebudu sám.

Hleď smrti, ty kurvo ďábla!
Co nás tahle válka stála.
Tak hleď smrti, děvko boží!
Letím domů, do zámoří.
Unikl jsem tvojí moci,
vracím se již dnešní noci
Ona čeká, beze zrady
Chci umřít s ní a ne tady

Ona tam je, v mém srdci
Čeká mne a nebo urnu
Unikl jsem tvojí moci
Najdu ji a s ní zestárnu

Já vím že ti neuteču
A zas budem tváří v tvář
V rakvi kterou nepovleču
Donesou mě před oltář

Tentokrát si nech chuť zajít
Letím vzduchem mezi mraky
Přistanu a jdu ji najít
Čert vem válku, tebe taky

Hleď smrti, ty kurvo ďábla
Co nás tahle válka stála
Tak hleď smrti, děvko boží
Letím domů, do zámoří
Unikl jsem tvojí moci
Vracím se již dnešní noci
Ona čeká, beze zrady
Chci umřít s ní a ne tady

Hrozná rána
Přímý zásah
Ocel trhá
Jak střelný prach

A krvácím
Jak tak padám
Bez končetin
Jenom se ptám

Bude čekat?
Dozví se to?
Směješ se mi,
boží Kurvo?

Deep love

2020-05-23T00:00:00+02:00

In cold darkness of deep waters
Where would pressure crush your skull
There is different thing which matters
Deep down there is life lonely and dull

In this hostile environment
Is very hard to find a mate
I am still single at this moment
I became beast and you are bait

After ages of exhaustive gloom
I can smell the pheromones
Withered hope is now strong bloom
Desire is ingrained to my bones

In this eternal night,
I can see your light!

What God has joined together,
let man not separate.
Even deep down in the water,
I love you in spite of fate

The first time it can little hurt
When I will bite throw your skin
Now you’ll be my only consort
And I’ll be your pectoral fin

I’ll get rid of my eyes!
Because you stay in my memories
I’ll get rid of my bones!
Now I can be with you for centuries
I’ll get rid of my guts!
My pabulum is our strong love
I’ll get rid of my soul!
that’s my last thing that left

And now…
In this ethernal night…
You can by my light!

What God has joined together,
let man not separate.
Even deep down in the water,
I love you in spite of fate

Pod stromy toho krásného zpěvu

2019-08-31T00:00:00+02:00

Tam, v lesích zelených,
v hnízdě ptáčata sedí zpívajíce.
Celým okolím jejich zpěv rozléhá se,
slyší je i lidí hlouček v kánoích.
I rozhodli se slyšíce toho krásného zvuku,
že zastaví na tom krásném pěveckém břehu.
Ptáčata radujíce pějí do výše,
vítajíce rasu lidskou, kterak vylézá z kánoe.
Vylezše z řeky určili místo táboru,
hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Znenadání tu stan a tu ohniště
pod hnízdem vyrostl v očích ptačích.
Pozor si nedávaje přibil si prst jeden z mladších.
„Chi chi chi,“ posmívá se mu jeden z ptáčků,
„Opeřenče, nesměj se!” hrozí mu pěstičkou vzhůru.
Dítě nešikovné se utrhuje,
trucovat si jde radši k vodě,
mumlá si pro sebe o tvorech létajících,
chladě si prst v proudech říčních.
V táboře byla sestavena již i kuchyně,
na pařezu jednoho starého smrku.
Splývají nyní s přírodou lidé,
hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Zrovna bylo období měsíců letních,
navzdory tomu k večeru ochlazovalo se,
nutné tedy bylo zatopiti a sehnat něco k stravě,
neváhali a započali přípravu ohniště.
Tu jeden vytáhl sekyru
a skácel strom jemu nejblíže,
ten spadl v okamžiku
a dopadl na jehličnaté větve.
Nyní mají dřevo k zátopu,
to je však jen část jejich triumfu;
spadlo i hnízdo ptáčků malých,
jak větev jablek zralých.

Vězeno teď je, co jíst budou k večeru
hned pod stromy toho krásného zpěvu.

V přírodě krásně je,
kdož o tom pochybuje?
plavit se řekou a utábořit se na břehu,
hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Zadržel jsem dech

2019-08-30T00:00:00+02:00

Zadržel jsem dech a pod vodu se zanořil,
chtěl jsem plavat níž, než kam by člověk doskočil,
proudy moře nechtěly mě propustiti dál,
prý by bylo mnohem lepší, kdybych to už vzdal.

A tak na chvíli jsem v moři pobyl, zůstal sám,
načež proudy ustoupily, na dno dopadám.
Světla ubývalo a já začal jsem se bát,
tak to nemělo být, tak to nemá vypadat.

Okolí se rozzářilo, vítr mraky uklidil,
slunečnímu svitu projít do hlubiny umožnil.
Tak plavu dál a dál, jen mlhou jsem obklopen,
stále nejsem v cíli, stále nejsem spokojen.

Před jeskyní octl jsem se, dech mi dochází,
nevím, jestli pokračovat, jsem tu v nesnázích!
Tu proudy mě lákají, táhnou mě dovnitřku,
z pokračování mám strach, kdo ví, co naleznu.

Dostání se sem mě stálo tolik úsilí,
ale nevím, nevím, zda chci pokračování.
Buďto se vrátím a krk si tak svůj zachráním,
nebo vzduchovou bublinu vevnitř objevím.

Do jeskyně vplul jsem, a hle, zemětřesení,
spadl stěny kousek, projel mi po temeni.
Chyba plavat do neznáma se sny, nadějí,
ani mořské zrůdy ostatky mé nejedí.

Déšť

2019-08-29T00:00:00+02:00

Leje jako z konve,
déšť nám do střech buší,
krup je jak když z nůše,
zima stále tužší.

Mraky roztrhly se,
hřmí a blesky svítí,
příliš vody v kašně,
vítr, ten jen sílí.

V nedohlednu světlo
nebo zelná půda,
kroupy pokrytá zem.

Mračno Slunce snědlo,
pohroma to krutá,
záplava jde sem.

Domek

2019-08-28T00:00:00+02:00

Je to pokoj, nebo byt?
Bydlím tu sám.
Vyjdu ven, tam cizinci!
Kdo jsou? se ptám.

Dříve jsem je znal,
teď bych jim ruku nepodal,
vyhýbám se jim,
raději stojím opodál.

Do kuchyně vkročím pouze,
vím-li, že tam nikdo není,
musela by to být nouze,
’bych je poctil přítomností.

Naplněn jsem štěstím,
dům je-li opuštěný,
doufám jen, že nikdo
to ticho nepřeruší.

Žije se mi lépe,
nepotkávám-li je,
spojení na dálku
zcela vyhovuje.

Beztak pouze blokují
místnosti, kam chci jíti,
je to tu jak v bludišti;
zázraky (!), nehrozí ti.

Jeden člověk věčně je pryč,
bohužel se občas vrací,
odejde a mně je lépe,
snad se někdy navždy ztratí.

Druhý živý nepřekáží,
přesto je jak mrak,
zmizí, den je hezčí,
mně se lépe dýchá pak!

Ke třetímu možná radši,
nevypovím slovo ani,
čtvrtý, pátý, ti jsou stejní,
nejsou těmi nejhoršími.

Toto ale není o mně,
týká se to všech.
Všem, co žijí v tomto domě,
se z druhých zvedá břišní měch!

Večeřívali jsme spolu
u jednoho stolu,
nyní bychom ani
společně nevstali.

Vzpomínky společné
raději pohřbili
a pak si stěžují,
že vztahy jsou válečné.

Nejlidštěji chová se tu
zvíře se psí duší,
neuhnu jeho pohledu,
kouknu mu do očí.

Je to pokoj, nebo byt?
Tu žila jedna rodina.
Vyjdu ven, tam cizinci,
nebývalo to tak.

Dříve jsem je znal,
teď bych jim ruku nepodal,
vyhýbám se jim,
raději stojím opodál.

Již dávno není dům rodinný,
je z něj pouze bytovka,
tam nezávisle lidé žijí,
bývali dřív rodina.

Alkohol

2019-08-27T00:00:00+02:00

Dám si drink
a další!
Vypiji celý rybník!

Jaká slast,
a krása!
Nebudu odpor klást!

Uspokojení,
to vzrušení!
Elektrizující!

Je mi dobře,
já se vznáším,
Nechť to nemá konce!

Lij další,
po okraj!
Hlavně na mně nešetři!

Vše zvládnu,
ustojím!
Necpi mi, že mám dost, já tu vládnu!

Je mi všechno jedno, mě to nezajímá!
Já žiju pro toto.
Miluji všechny, hlavně sebe!
Jsem výjimečný mezi vámi!
Kolik jsem již vypil? Na tom nezáleží,
ještě jsem ani jednou neblil!
Tebe jsem už viděl, my se neznáme?
Tu máš chlastu příděl!

Na střeše
tašky jsou!
Ha! Proč se nikdo nesměje?

Co házíš?
Nevšim’ jsem si.
Jak dlouho na mě už mluvíš?

Hleď na mě,
vše dokážu,
i tamten stůl přeskočím, jen se mi
zachce!

Na střeše,
ten výhled,
vylezu tam po zdi, oko nemrkne!

Bez problému!
Čeho se bojíš?
Nemám kolem sebe žádnou smůlu!

Vyprávěj,
ne, počkej,
já povím ti všechno o sobě, poslouchej!

Též se toč!
Já se netočím?
Tak vysvětli tu kroužící lóž!

To je zeď?
To je zem?!
Tak sem pojď a se mnou poseď!

Ehm, láhev!
Neděléj!
To si musím všechno vybojovat jak lev?

Chcípni ty!
Vrať se sem…
Je mi všechno líto, neovládám city.

Fanděte!
Vizte mě!
Já to dokážu, já se zvednu, he!

Už běžím!
Nevím kam,
jsem konečně sám, všechno ze sebe
vypustím.

Bývaly mi věci jedno, zajímá mě už
i židle má!
Nevím, jestli ještě žiju.
Miluji všechny! Nenávidím sebe!
Jsem už vážně v konci?
Kolik jsem již vypil? Na tom nezáleží!
Stejně jsem to všechno vyblil!
Tebe jsem již viděl, my se už známe?
S tebou jsem ve škole seděl!

Dej mi nůž,
je pro mě,
jdu udělat světu laskavost, tak kuš!

Váza tam,
koroptev!
Třetí hlava je pouze fám!

Teče krev,
a je moje!
Pohleďte znovu na můj zjev!

Vznáším se!
Já lítám!
Ne, jen známí mě zvedaj ze země.

Můžu sám!
Teď hleďte!
Kráčím, KRÁČÍM, ale k zemi padám.

Tebe znám!
I tebe!
Tys mi nosil pití, přines další, žízeň
mám.

Bývaly mi věci jedno, zajímá mě už
i židle má!
Nevím, jestli ještě žiju.
Miluji všechny! Nenávidím sebe!
Jsem už vážně v konci?
Kolik jsem již vypil? Na tom nezaleží!
Stejně jsem to všechno vyblil!
Tebe jsem již viděl, my se už známe?
S tebou jsem ve škole seděl!

Já to zřím,
vím o nich,
ale vůbec nic necítím.

Promile,
v těle šest,
Nebojím se otravy krve.

Vždyť dýchám!
Co chcete?
Víc vzduchu už do plic nedám!

Kde jsem?
Těžko říct,
chtěl jsem vás mě zbavit, nástroj mi
dej sem!

Co jsem?
Těžko říct!
Jen brečím, brečím, co se sebou udělal jsem?

Proč jsem?
Těžko říct.
JSEM K NIČEMU, TAK ZBAVTE MĚ
MNE!

Je mi všechno jedno, kolik je?
Jó, klidně běžte, co mi je do toho?
Miloval jsem všechny a všechny jsem ztratil!
Mě to bolí, proč jste odešli?!
Kolik jsem již vypil? Na tom nezáleží,
určitě mě to neotráví.
Tebe jsem už viděl, my se už známe?
Mami, tati, to jste vy?

Co to je? Zase všechno při starém,
věděl jsem, že se stačí prospat,
opět jsem jako v těle mladém
otrava krve nebyl můj případ.

Je mi tak blaze, vždyť já se vznáším!
Krásně k výšinám letím; a to nesním!
Ta bělost okolo, taková čistota!
Ten vítr, jak hladí mi tvář, nádhera!

Tak jsem si představoval ráj,
jsou tu všichni, co rád mám,
matka mi běží naproti,
takovou radost ze mě má!

Táta stojí v pozadí,
pak přibíhá a též mě objímá!
Mají mě rádi a strachovali se,
kde jsem byl a jak se teď mám.

Tu chci zůstat, tu se líbí mně!
Se všemi se za ruce držím,
čiré štěstí na tvářích vidím.
Rodina, přátelé, všichni pějí pro mě!

Co to ale je? Nějak se ztrácím,
ostatní mizí, užje nevidím!
Rozplývám se, na hrudi cítím květ,
to je růže, se mnou se loučí svět.

Hlava

2019-08-26T00:00:00+02:00

Co se děje v mojí hlavě,
zajímalo by mě,
co se děje v mojí hlavě
zabilo by tě.

Dumám ve svém bytě,
v panství mém!
Dumám ve svém bytě,
nad nebesem.

Pes

2019-08-25T00:00:00+02:00

Do hluboké noci probděl jsem zas,
sedím u stolečku v temnotě sám,
svíčka hoří plamenem míhavým
a tikání hodin slýchám.

Ticho jako v hrobě panuje tu
- slyším zvuky svého tepu.
Úder do skla rozruší jej,
přítel člověka rád by vešel.

Vpustím dovnitř kamaráda mého,
mile posadí se vedle nohy,
vyžaduje drbání a hlazení,
snad i jídla dostat moh’ by.

Maje vedle sebe čtyřnožce,
dále ve svých myšlenkách upírám se,
vtom cítím cosi na své pokožce,
pes hlavou o mě opírá se.

Neb jej rád mám víc než dosti,
to, co požaduje, dopřávám mu,
z lásky k jídlu dávám kosti,
kéž by se mnou hrál i dámu.

„I když tě mám za člověka,
hledáš jídlo jako krysa.
V rohu místnosti tam čucháš,
pověz mi, snad známé hledáš?”

Na slovíčko volám jeho,
mluvit ale neumí,
tak aspoň morseovkou
něco mi tak sdělí.

Nejdřív nevnímá mě,
nohy olizuje,
jeví se to marně,
načež na mě vyje.

„Pšššt! Nevyj prosím takhle v noci!
Co to máš teď za nápady?
Sedni, zůstaň, koukej na mě,
pověz mi, co mrkaj’ tvoje oči!”

Chvíli před mnou sedí nehýbaje,
ptám se telepaticky ho v hlavě:
„Kdo jsi, co jsi, lidský snad jsi?”
do očí upřený pohled zasloužil si.

Jak naň hledím, začne mrkat,
jedno oko čárka, druhé tečka.
Psáti snažím všechno, co jde,
ale zprávu jeho meškám.

Pokládám mu otázečku,
snazší bude konverzace,
„tedy jsi ty člověk reinkarnovaný?”
po čemž mrká, jako kdyby světa
blížily se konce.

„Počkej! Znova! Zpomal prosím!”
ale raděj odešel by.
„Ne! Prosím ne! Ještě jednou,
nevzdávej to se mnou!”
a tak zírá na mě, jako kdyby viděl modlitebny.

Tedy opět na mě kouká
a já táži se ho znova:
„Jsi ty člověk ve psu uvězněný?”
načež mrká jako pomatený:

Tečka čárka, čárka tečka,
následuje třikrát čárka.
Zprávu louskám ze sešitu,
jakou od něj mám tu zprávu.

Rozluštil jsem zprávu hnedka,
možná mělo by být zatajeno,
že co pes mi v noci sdělil,
byla písmena A, N, O.

Noviny

2019-08-24T00:00:00+02:00

Byl zrovna pozdní únor,
a kamarádi jeli do hor,
ze zimního spánku
se ještě nevzbudilo nic.
Sic Slunce přes den hřálo,
a v nebi žádné mračno,
na kopcích bylo sněhu,
a každé ráno mráz.

Po východu Slunce,
hned druhého dne,
se vydali svah navštíviti,
že budou na něm lyžovat.
Tak vyjevše na vrchol
zří sněhový hrbol,
kdo seskočí ho první,
se debatuje právě teď.

Bez otázek a řečí
se rozjel nejrychlejší,
to jeho první jízda,
v té sezoně i dni.
Jak vyskočil, tak letěl,
do výšin, tam hleděl,
jen přistání se nezdařilo,
v tom neúspěšný byl.

Na zemi chladné ležel,
ke zvednutí se ze zad neměl.
„To dobrý bude,” říká,
po dechu lapá, bledne.
Vděk ohleduplným lyžařům,
že zastavili, pomohli přátelům,
tu jeden přines’ deku
a druhý pomoc zavolal.

Když nezvedl se po čtvrt hoďce
a náhle vydech’ prudce,
„já volám sanitku,” řekl vlekař
a mobil z kapsy vzal.
„Tu v Kvasejovicích skokan
na zádech leží, ale neskonal,
že vrtulník je rychlejší?
Že sanita se nedostane sem?”

Tak byla pomoc na cestě,
k nim brzy dostane se,
kol chlapce bližních shluk,
na záchranáře čekají.
A nakonec k nim sanita,
pod svahem helikoptéra,
jej v mžiku naložili,
do nemocnice vzali ho.

Když z novin zbylí četli,
tak zprávu o něm našli:
„Na svahu Snowboardista raněn,
tři obratle má zlomené.”
„Ten případ byl tak vážný,
že vrtulník byl zavolaný,
teď v Motole je na JIPce,
má právě po operaci zad.”

„No tohle snad se mi zdá?
Ni fotka není z místa!
A snowboardista není,
jen lyže zvládne ovládat!”
Nad zprávou zhrozili se,
tak lživé články vytiskly se,
proň nyní truchlí v chatě,
jak dopadne to s ním je v otázce.

Dva obratle zraněné měl,
ten jeden na padrť a druhý rozpůlen,
na nohy postaví se,
je mužem štěstěny.
Z nich nikdo nyní
si noviny nezakoupí,
těm dali všichni konec,
když ví, jak to s nimi je.

Beran

2019-08-23T00:00:00+02:00

Tož jednou na vesnické tancovačce
sešlo se lidí odevšad z daleka.
V malé hospůdce tancovalo se
a nikomu nebylo do smutna.
Když setmělo se, nikdo netušil, kdo
je kde, ba kdo je kdo.
Přes seknici ani kočka nedohlídla,
ale to nikoho netrápilo.

Podstatné bylo, že lidé mohli
tancovati a píti a obžerstvím
zhřešiti, páč zrovna bylo po půstu.
I stalo se, že muž tančil s kozou,
žena sváděla psa a dítě pilo z
otcova džbánu.
Ač pozdě, nenechal si takovou
událost ujít ani starosta,
proslulý chovatel dobytka.
Nepřišel sám, nýbrž se svým
nejoblíbenějším dobytkem;
s beranem jménem Ota.
Tma se ihned přehlídla, tu vnořil se
Ota do lidu a pustil se do práce.
Starosta mezitím přikázal kapele, ať
hraje, co si zamane, že nejvíce
zazáří v mazurce.
Tak tanče oddával se obžerství, pýše
i smilstvu, zatímco Ota vybílil komůrku.
Jídla došlo, snědeno bylo, to
pobudilo tamější náladu.
Kapela ztichla, dupání přestalo,
mlčky zří, kterak se lucernička rozsvěcí.
„Kdož přived’ toho berana!?” ptají se vzteky místní.
„Což berana! Proč tu máme kozla tanečníka?” jeden odvětí.
I kozel postavil se zpět na všechny
čtyři, liška slezla s okna, pes
schoulil se do klubíčka, kráva
nemačká si vemena, prase
sesedá se stolu a kočka
provokativně sedá si na stůl před svědka.
„Špajzka je vyžraná, není tu sýra,
copak tohle je veselka (?)
a berana nestíhá vina!”
Soused přestal mečet na druha,
správce píti mlíko z misky
a kanec vylez’ si na lustr.
„Ota patří mně,” ozývá se starosta
oceňující dekorativní kastr.
Lucerna pomalu zhasla, šepot narůstá, zní hudba
disharmonická a náhle se druh pustil do druha.

Tož jednou sehrála se pranice na
vesnické veselce.
V naprosté tmě měřily se síly koně
a zrzavého muže.
Býk hleděl si svého, v poklidu
degustoval víno a přitakával
lani, jak pěkné má uši.
Daněk řva na daňka snaží se ukrásti
jeho parohy, že je-li to jeho
lidskostí, že mu žádné
nenarostly.
Nakonec popadli starostu
v domněnce, že je beran,
a svázavše ho jej hodili do Labe.
Spory tak rozpustily se a všichni se
znovu dali do tance.
Pošťačka vrhla se do sýra myši,
kachna vychutnávala si mšici.
Krůta všem rum rozlévala
a mlynářka lepila se na vikuni.
Druhého rána u mlýna všichni se
sešli a všichni dorazili vyjma starosty.
„Kde je starosta?” ozývají se davem podobné otázky.
V tom přichází Ota po čtyřech
vedoucí si po dvou
kráčející květinářku.

„Není to starostův beran?” po
chvilce váhání táže se rybář.
„No jasně! Starosta se vzdal funkce,
nyní nám vládne Ota beran!”
konstatuje kovář.
Beče vstupuje Ota před všechny a je
mu homburg nasazován.
„Be-é!” a vesnice: „Ať žije Beran!”

Krab

2019-08-22T00:00:00+02:00

Šel jsem takhle kolem pláže a náhle vidím skály velké,
pod nimi hned moře a balvan na balvanu tyčí se.
Kouknu níže, malé doupě, a z něj na mě mrkne krab,
jako kdybych duchem byl, cosi dlabe dlab dlab dlab.

„Krabe!” ptám se, „co tu děláš? K čemu hloubíš jámu?”
ani očko na mě neotočí, dál se hrabe v písku.
Nevěřím svým očím, krab si hrabe důleček,
lopatky má ze svých klepet tento skvostný tvoreček.

Já skláním se k němu, na jeho práci pohlédnu,
mně se ale nevěnuje, klepetama svýma kope,
Že bych pomohl mu? Nabírám písek do svých tlap,
jsem pro něj ale vzduch, dlabe si dlab dlab dlab.

Tak se na své nohy stavím, dolů shlížím,
„Co mám nyní dělat? Jak se s ním včil sblížím?”
Přemýšlení přeruší mi výsměch „kra cha cha chá!”
Přísahám, že smála se mi právě teď ta potvora!

Očko na mě zvedne, avšak stále zticha je,
tak sundám si klobouk a v dřepu na něj koukám zvídavě,
teď už o mně musí vědět; nejsem pro něj žádný srab!
Patrně jsem pro něj skála neb si dlabe dlab dlab dlab!

„To jsi ztratil niť, že tady tak hrabeš?! Či proč mi neodpovíš?
Chováš se jak hraboš, ježto se ti nelíbí být korýš?
Nebo máš snad příbuzného krtka a jdeš mu na návštěvu?
Či snad smutno ti je, tak tu stavíš kopec srandy, krabíku?”

Slyše moje slova přestává kopat,
posune se o pár čísel a jme se pokračovat.
Se snad chystá hloubit, dokud nedohrabe se dna,
mě přehlížeje svého všímá si a dlabe dlab dlab dlab.

Sundávám si sako a kravatu si povoluji,
sedám na zem vedle něho, co učiním teď naplánuji.
Mezitím již skoro v zemi, krab stále směje se mi,
z přemýšlení hlava bolí, lehám na hřbet, líp se myslí.

Nenechává rušit sebe, stále v písku cosi hrabe,
slunko na mě žhne, že brzy budu jako rajče.
Říkám si, zda není Říman, ježto hloubí aquaduktový žlab.
„Quis es? Quid facis?” původ neprozrazuje mi, pouze dlabe dlab dlab dlab.

Vykračuje kolem mě si, výhradně jde do strany,
vpravo, vlevo, pochodovat jinam by mu ani nešlo.
Prohlíží si tělo lidské, chodí jen tak okolo,
jaké krabské myšlenky má, copak napadne ho?

Vyskočiv na nohy začínám křičet:
„Krabe! Ptám se! Co tu děláš?! K čemu to máš?!
Povíš mi, krabíku, nač hloubíš tu jámu?! Stavíš si sklad?!”
Klepetama cvakne a dlabe dlab dlab dlab.

„Krabisko modravé neslušné netečné!”
Do písku kopu, všude lítá, krab v tichosti před doupětem číhá,
„K čemu to máš!? K čemu to máš!? Proč tady kopáš!?”
Naše pohledy dostaly se do střetu, pod hlavou nakreslil rovnou čáru.

„Ó! Tak to pozor! Tady mi někdo vyhrožuje smrtí!
Dovol, abych se ti omluvil, s rytím pomůžu ti!”
K němu pokleknu a k práci se přidám, „udělám ti pískový sad!
Koukej na mě! Jako ty jsem! Taky dlabu dlab dlab dlab!”

„No nestyď se! Přidej se! Společně dna dokopeme se!
Uděláme studnu! Postavíme lázně! Zažijeme srandu!
Ó! Už to mám! Ty nechceš budovat, ty něco hledáš!
Poklad! Poklad! Poklad někde tady na pláži máš!”

Že mě to nenapadlo hned! Pod skalisky u balvanů
s malým doupětem a modrým krabiskem nedaleko Angličanů!
„No tak! Kde jsi?! Předtíms dlabal jako rab
a teď chceš, abych já dlabal místo tebe dlab dlab dlab?”

Pouštím se do práce horečnatě, krab jen valí kukadla,
kravata, košile, polobotky, z oděvu je hromádka.
Na nehnoucího se kraba spustím: „Jsi užitečný jako padák v ponorce!”
stále na mě civí, „z pokladu nic nedostaneš, koláče nejsou bez práce!”

Hloubím, hrabu, jámu kopu, „no to koukáš, sám to zvládnu!”
Kraba mám již nad hlavou, „krabíku? Jsi nějak pozadu!” Z díry vidím na nebesích, jak tam zrovna letí dlask,
netuším již, co tu dělám, jenom dlabu dlab dlab dlab!

Spolubydlící bdí

2019-08-21T00:00:00+02:00

Patrně již mrtvé to jest,
avšak stále dýchá to.
Jako vzdechy před smrtí
věčně vydává to.
Nespí to,
nýbrž bdí,
ani v noci nespí,
jitří mě to.

Pohybu schopný je,
i když zcela nepatrně,
přejet jazykem po patře,
když ho trápí žízně.
Asi nemocný je,
něco se děje,
jako kdyby dílky duše,
utéci snažily se.

Každým dechem jeho čas se krátí,
ona chvíle rychleji a rychleji se blíží!
Když ony vzdechy a po dechu lapy slyším,
moc dobře vím, co udělat musím.
Mé ruce svírajíce chtějí něco uchopiti,
„Ještě ne! Ještě ne!“ musí ještě počkati.
Hladovějí a bdí, ony vědí,
v tichosti v kapsách vyčkávají,
mnohem důmyslněji plánují,
přesně ví, pro co teď trpí.

Vždy, když ony vzdechy slyším,
cítím, že to jsou nářky.
On neusíná,
on umírá!
Vím to, já to cítím!
Vzdechy kontrolované to nejsou!
Kousky jeho duše to jsou!

Čas stále pravý není,
měl bych čekati.
Ale já nechci!
Udělám to teď hned!

Mé ruce polštář uchopily,
vidím tu jejich píli,
pevně jej svírají a připravují,
nohy jen napomáhají,
blížeji a blížeji kráčí,
smysly jen číhají.

Poslední nádech,
opětovný výdech,
malý vzdech
a očekávaný zděs.
Teď!
Ó to není sen!
Je to čirá skutečnost!
Konečně! Tu jest ten den!

Zápolí a zkouší,
mé ruce nepovolí!
„Příliš pozdě!“
vím moc dobře!

Je mrtvý
zcela jistě,
je to krásný
takhle v tiše.
Skomírání
není žádné,
blažená je
tato chvíle.

Sál

2019-08-20T00:00:00+02:00

Otevřu oči maje hlavu zmatenou.
Kde to ležím? Kde to jsem? Co se tu děje?
Cítím bolest, bolest v hrudi, ta sužuje mě
a hledě ke stropu zřím šmouhu bělavou.
Jednu ruku necítím, mám ji umrtvenou,
očima kroutím a kolem sebe hledím,
snažím se vstáti, vypátrat, proč zde ležím,
nezvednu se sílou vůle, přidělán jsem.
Patrně sním, či bdím, zdá se mi jenom sen!

A hle! Lidi v zeleném nade mnou stojí!
Roušky před ústy majíce skalpel drží!
Řízli do mě znova! Neúnosná hrůza!
Cítím věci předtím nikdy necítěné,
každý dotyk pod žaludek nadnese mě,
lehce nadzvedávají se moje žebra.
Hrudník celý zvedne se mi - jsem jak škeble!
Moje části, které byly vždycky pevně,
včil tak křehké, lehce otevřetitelné!

Leč bolestí omdlévám, vybavuji si:
Operace jest důvodem mé přítomnosti.
A nyní jsem probuzen z umělého spánku,
trpím tu, oči mi slzí, nejradši bych křičel!
Řval bych (!), kdybych mohl, jsem však ochromený,
nevydám ani hlásku, ba ani dýchat!
Ni dýchat (!) nemůžu! Nemohu se hýbat!
Chtěl bych zpátky do bezvědomí, bez vědomí,
v mdlobách přečkat operaci, nevidomý…

Láska prochází žaludkem

2019-08-19T00:00:00+02:00

Na hradě starém král panoval,
Radovan, tak se on jmenoval.
Dceru měl jedinou, Amálku,
bohužel, blízko byl ke stáru.

Koruna těžká se zdála mu,
hledal tak pro sebe náhradu.
Aby si Amálka vybrala,
pro ni se konala oslava.

Pozvaní byli nezadaní,
knížata, princové svobodní.
Když všichni dorazili na hrad,
zavedeni byli do komnat.

Plesu předcházela hostina,
podávala se tam zvěřina.
Amálce nešlo nic požíti,
Radovan se ptá: „Co trápí ji?”

Jeho choť královna Markéta
mlčela, slovo mu neřekla.
Z náhla do ticha ale vlítla:
„Však tobě by bylo do jídla?”

Z kalichu si usrkla a dí:
„Pro Amálku to snadné není.
Všechny tu vidí zcela prve,
nemysli si, že si vybere.”

Radovan beze slov slyše ji,
zrak odvrátí k svému talíři.
Přece jen po hostině tanec,
s Amálkou tančí lidí ranec.

I klidnější je Amálie,
již nápadníků nebojí se.
Křepčila s přítomnými všemi,
našla partnera mezi nimi.

Slavomír, ten hned jejím byl snem,
nekoukala po nikom jiném.
Když půlnocí bál ukončen byl,
ona i Slavomír se ztratil.

Zprvu byli všichni radostní,
šlo o lásku na pohled první.
Avšak z rána nenalezeni,
táží se: „Co stalo se s nimi?”

„Poplach! Princezna je ztracena!
I prázdná je její komnata!
Slavomír, ten tu taky není!
Hledejme! Dokud nejsou mrtví!”

To postavilo hrad na nohy,
všechno panstvo vyšlo do chodby.
Král vstal. „Prohledat hrad!” rozkázal.
Vzav pochodeň pátrat se vydal.

Nejdříve do západní věže,
neb si tam ráda hrála Amálie
- schovávanou měla nejradši.
„Se Slavomírem tam zalezli?”

Plný rozpaků se strážnými
došel k místu kroky dlouhými.
Avšak nikdo tam nikde nebyl,
jen na zemi blýskly se střepy.

„Hele! Támhle závoj princezny!”
ukazuje strážný k jedné zdi.
„A tamhle jsou střevíce její!”
do temné chodby ukazují.

Všichni se do chodby rozběhli,
po točitých schodech seběhli,
tam na konci malinká dvířka,
na nich drobná bronzová klička.

Krále ruka na klice lpěla,
světlo odhaluje dvě těla.
Jedno je na zádech ležící
a druhé se nad něj naklání.

„Amálko, jsi to ty?” ptá se král,
pomaloučku přistupuje dál.
Prostupuje světlo místností
a odhaluje hlavu dívčí.

Otočí se s ústy od krve.
Odhaleno i tělo druhé.
Má rozpárané celé břicho
a bylo dřív Slavomírovo.

Veverka

2019-08-17T00:00:00+02:00

Dutinu jednoho stromu
obývala hnědočerná veverka.
Životem moc již neoplývala,
a tak seskočila střemhlav dolů.

„Ke konci se tato bída blíží,
už jsem toho měla beztak dost,
skáču mezi stromy nikoliv pro radost
a neustále se mi do domova někdo plíží.”

Poslední slova veverka si řekla,
těšila se na dopad vysněný,
letěla jako náboj střelený,
chodník políbila a už života nezná.

Všimli si toho civilisti,
zrovna náhodou šli okolo,
hnědočernému savci se ulevilo,
oni ale jiným dojmem byli si jisti.

Jali se hned masáže srdce
s touhou zachránit tu nebohou,
již si mysleli, že zachránit ji nemohou,
načež zvedla se ze země prudce!

Odskákala k nejbližšímu stromu,
vylezla si mezi větve,
chvíli pobyla strnule,
pak spustila v rozzuřeném tónu:

„Já dám vám! Já stáhnu vás z kůže!
Pokazili jste mi sebevraždu!”
K nim doléhá jen pištění ze stínu.
„Slyšíš to? Děkuje nám!” povídá jeden blaze jak kůzle.

„Ty malý kousku hnoje! S tebou do ohně!
Zkus si žrát jen ořechy a šišky! Tu máš! Pochutnej si!”
Ječíc na ty negramoty, hází dolů všechny šišky.
„Ó! To je dar! Tím nám chce poděkovat!” druhý na prvního koukne.

„Zkus si rodit čtyři mláďata dvakrát ročně
a pak koukat, jak většina chcípne během zimy!
Na tos nepomyslel, ty… ty… ty… hrdino! Nepomohl jsi mi!
Máš vlastní mlaďata? Starej se o ně!”

Jsouce plní radosti a štěstí,
mávají do korun listnatých,
cosi v rukách chlupatých
veverka připravuje hrozíc pěstí.

„Myslíš si, že si sem jen tak přijdeš
a zachráníš první mrtvé zvíře,
které ti přímo k nohám spadne - to je k nevíře,
ale po tomhle se pomineš!”

Odhodlaná vykonat svou pomstu
na nebohého chlapce skáče.
Otevřevši pěsti své káže:
„Litovat budeš, cos provedl tvrostvu!”

Dopadla mu přímo na obličej,
ocas strčila mu rovnou do úst,
kluk zažívá chvíli plnou hrůz,
potácí se na zem zády na dlaždice.

Savec zmocnil se tak svého cíle,
zadníma packama otvírá mu pusu,
ocas ztopoří a nahne se k němu,
do dutiny ústní vpouští mu své fekálie.

Ocasem zamete mu jeho tvář,
drápy poškrábe mu hruď i břich.
Přestat v tomto okamžiku byl by pro ni hřích,
chlapec i jeho druh začali řvát.

„Proč?! PROČ?!” provolává, bobky vykašlává maje v očích slzy,
hlodavce to ale nezajímá,
co kluk křičí, to nevnímá,
bez mrknutí oka roztrhává kalhoty.

Přihlížející se rozhod’ vložit mezi ty dva,
jak do míče do zvířete kopne,
to ovšem hbitě chytne se za větve,
padá na kopáče a ten již ví, že to byla chyba.

Celý obličej mu obalila,
drží se za jeho uši,
co má dělat dítě tuší,
hlavou bije o svodidla.

Veverka však předvídajíc tento krok,
stáhla se ze své pozice včas.
Nebohý se bije, byť si nezlomí vaz
a savec druhému se vrhá na bok.

Od boku rozkousává bedra klučinovi,
ten již pozvracel se, bezmocně jen leží breče,
na zádech již žádná kůže,
tak veverka vyrve orgán fazolový.

Přehodí ho k lidským lícím - ustnovuje svou dominanci
a vratí se k druhému břídilovi ke svodidlům.
Zcela otupělý, nos má zplcatělý, modlí se všem bohům,
nechť již zanechá řádení tento ďábel od přírody.

Neb bůh jen jeden je a tak to i zůstane,
uražený každý z nich, že modlil se k více,
mládencům svá božská záda nastavuje
a neobtěžuje se řešit tuto klukovinu ani Re.

Se vší surovostí, přesto ladně,
vytrhává jazyk z pusy hocha,
pokračuje narváním mu ho do zadnice a se kochá,
kterak bezmocně se lituje ono mládě.

Naleznuv poslední kousky síly v sobě
chce chudák přítelovi zastaviti krvácení.
Doplazí se k němu, slzy proudem roní,
zře jeho tělo poblije se a vypoví: „Byl bych radši v hrobě!”

Naposledy savec zuby do jejich těl zakous’
a odebral se do vysokých korun stromů.
Toho bez ledviny snaží se kolega přivést k smyslům,
činí tak taháním mu za kost.

Při smyslech už oba,
vidí, že k nim padá koule ničivá,
brečíce křičí: „Ne, NE! Prosím už NE! Ty všivá!
Nech nás už BÝT! Nech nás! PROBOHA!”

Na chodníku nyní leží ve své krvi rozpláclá,
ta se už nikdy nepostaví.
V tom jeden spustí tónem naříkavým:
„Koukej! Vždyť ona se usmívá!”

Svěřím se ti, mohu?

2019-08-16T00:00:00+02:00

Když nemám se komu svěřit,
komu se svěřím? Cizincům!
Ale nechci, ‘by věděli
všechno o mně, co já jsem zač!
Příliš mnoho v sobě skrývám…

Sotva ústa pootevřu,
všem hrůznou pravdu vyzradím!…
Co kdyby ji rozšířili?
Právě to všanc nemohu
jen tak pro nic za nic dát!

Svěřovat se ale musím!
Ó, to zkrátka neustojím!…
Možnosti jsou tedy jen dvě:
buďto vraždit, či být zticha.
Z dětství mám prořízlá ústa…

Sestřička

2019-08-15T00:00:00+02:00

U stolu sedím a jím,
nevšímaje si druhých, svačím.
Sestra, ta rodiny vřed,
si přisedává ječíc opět.

Matce mluví do duše,
poslouchaje ji, slyším hůře.
Pomoci si dovolím
v řešení situace, tak smím?

Z úst mi jdou moudrá slova,
podivně na mě hledí jak sova.
„Ale prosimtě!” vyřkne,
zpochybnit dovoluje si mě?

Pokračujíc v řeči své,
shání odpovědi na mnohé.
Kdyby uposlechla mě,
neptala by se máti nově.

Neb laskavý jsem člověk,
odpovídám jak kolovrátek.
„Ale prosimtě!” vyřkne,
vůči mně zcela neuctivě.

Stůl se obrací, padá,
přes něj letím, ruka ji chytá.
Pod krkem ruka ji drží,
na okně její hlava leží.

Mačkaje svírám ji víc,
nevypoví zhola nic.
Všechna drzost je ta tam,
„smiluje se, všechno ti dám!”

Hněv nakupil se rychle,
za týdny a měsíce,
Hle! Kdo je teď podřadný?!
Kdo je teď méněcenný?!
Ty, jako vždy, ty, chápeš?
Nechutný bídný hmyze!

Kdo je tu nadřazený?
Kdo měl vždycky navrch, hm?
Já! Jako vždy, já! Chápeš?
Neutápím se v pýše.
Snad si uvědomuješ,
jak činím velkoryse!

Milostí zaplavuji,
ty proradnice, tebe!
Nevážíš si dobroty,
teď ti puls hezky tepe!

Ach, jak nesnáším tebe,
přec chovám se zdvořile!
jsi jen kus hnusné zvěře,
krví zbarvím ti košile!

Ty nejsi mrak, kazič dne,
tys jed! Otrávíš mě hned!
Teď tu jsi ale na dně,
proto poslouchej mě teď!

Bude-li se toto opakovat,
takto mě tu zesměšňovat,
udeřím znovu! Střihnu ti míchu!
A mně jen bude do smíchu.

Hm, dech už neslyším,
srdce též neslyším,
žádosti neslyším,
pláč již neslyším.

Ruku k sobě stahuji,
ona leží na zemi.
Zemřela, usuzuji,
nehýbá už lícemi.

Co se dá dělat?
Beztak by pošla,
dnes, zítra, pozítra?
Může si za to sama.

Píseň z druhého patra

2019-08-14T00:00:00+02:00

Píseň z druhého patra
Stejně jako občas
padám ze schodů schválně,
abych vůbec věděl,
zdali ještě žiji,
tak doutník můj zavčas
přiložím k chladné vodě
a pokud zasyčel,
tak vím, že furt hoří.

Stává se mi často,
že leností jsem zajat,
v druhém patře bydlím,
nechci sejít dolů,
otevřu své okno
a bez zbytečných dramat
ihned dolů skočím,
mezi lidi vyjdu.

Jestli vůbec cítím,
já sebe se ptám dlouho,
miluji tak snadno,
nacházím pak prázdno!
Jestli vůbec cítím,
já sebe se ptám dlouho,
nemiluji snadno
nacházím jen prázdno!

Stejně jako občas
při kácení se seknu,
s pocity se svěřím,
zdali máme stejné,
slyším bolesti hlas,
z čehož tak usuzuju,
že nejsem tradičním,
nepasuji mezi ně.

Co si nyní počít,
když poškozený jsem kus,
nenacházím rady,
pomoci mi není,
měl bych radši skočit,
když vše se mi mění v hnus,
všichni ke mně zády,
blbě dýchá se mi.

Jestli vůbec cítím,
já sebe se ptám dlouho,
miluji tak snadno,
nacházím pak prázdno!
Jestli vůbec cítím,
já sebe se ptám dlouho,
nemiluji snadno,
nacházím jen prázdno!

Singletový kyslík

2019-08-13T00:00:00+02:00

Singletový kyslík vzniká tak,
že určitá látka světelnou energii přijme
- tím se dostane do excitovaného stavu -
a několika způsoby se zbavit jí může.

Nejčastěji je to formou tepla,
nebo emitací fotonů, tedy fluorescencí,
či svou energii předá okolnímu kyslíku,
což ze všeho je nejdestruktivnější.

Dochází k tomu, že valenční elektron změní
svůj spin,
čímž se dostane do valenční vrstvy druhého
atomu.
Taková molekula mnoho energie má
a zničí vše, co přijde s ní do styku.

Dobrým producentem na příklad je
azaftalocyanin,
jenž produkuje ještě více, pokud
dimeruje,
neboť intramolekulární přenos náboje
- nezářivý proces - dimerizace potlačuje.

Kvantový výtěžek měří se pomocí
spektroskopie.
Do kyvety dáno rozpouštědlo,
diphenylisobenzofuran
a nakonec zkoumaná látka.
Dále vzorek ozařován světlem
o určitých vlnových délkách,
excitujeme tak producenta, a na
absorpčním spektru sledujeme,
kterak absorbance DPBF poklesává.

A tak započalo měření…

Ve tmě vidím pouze digestoř,
oranžová čísla svítí mi do tváře,
kyveta nehnutě na místě,
klepou se mi z toho paže.

Stačí o chvíli se zpozdit,
měření mohu zahodit,
stopky pozoruji neustále,
abych zavčas clonou zavřel světla zdroje.

Když patnáctisekundové intervaly běží,
nervózní jsem - vždyť tady i milisekundy
hrají roli.
Bez mrknutí oka musím hledět
a v pozoru být, nenechat se rozrušit
ničímkoli.
Dalších patnáct sekund zírám,
ten okamžik, kdy zřím 00:30:00, očekávám.
Kéž bych mohl aspoň odstoupit,
na chvíli optickou lavici opustit…

Měření takových ještě pár
a pak celé zopakovat,
po výsledcích prahneme,
byť se z toho nezblázníme!

Další měření proběhne v toluenu
- nekoordinačním rozpouštědle.
Zkoumán nyní nesmyetrický azaftalocyanin
s dibuthylaminopyrazinovou
substitucí
maje jednu dimethyltetrahydropyrazinovou
substituci.

První ozařování krátce trvá,
pouze jedna minuta,
avšak další…
Po nich snad budu o sto let starší!

Ve tmě vidím pouze digestoř,
oranžová čísla svítí mi do tváře,
kyveta nehnutě na místě,
klepou se mi z toho paže.

Neb ozařuje se již dalších dvě stě sekund,
mohu si na chvíli do křesílka sednout,
bez mrknutí kontroluji stopky upjatě,
jak ozařuje se kyveta na světle.

Dlouho sedím nehnutě,
po čemž na mě mrkne číslo mrňavé.
Mrknu zpátky s úsměvem,
slyším: „Hned teď pojďme ven!”

Pro minutu jednička
city mé změkčila.
V tom náhle z jedné číslo je dva,
kde je? Kde je má jedna?
Uviděvše bědování moje
ostatní čísla se mi smála.
Konec tohle, konec to je,
trojka mi už mává.

Mráz mi přejel po zádech!
Sebou jsem ihned otřesl,
mám už jen chvilek nemnoho,
abych zas vzorek přenesl.
Jsem já to hrozné nemehlo!

Zákrytku jsem zavčas zavřel,
vzorek do spektrofotometru byl dán,
z počítače na mě abosrpční graf koukl a žel!
O mnoho ubyl diphenylisobenzofuran.

V hlavě mám už šum,
slyším srdce moje bušit
a z kyvety slyším ruch.

Zašel mi rozum,
boudu na mě chtějí ušít,
obuškem rozbiju světla kruh!

Pak vzpamatuji se ihned,
hlavou mlčky zakroutím,
k pyridinu čuchnu,
znovu se tak probudím.

Čerstvý jako vítr
ke kyvetě stoupnu,
hlasy slyším rázem,
hlasů slyším spoustu.

Prosí mě o milost,
chtěj’ vypustit ven,
žít si svůj život,
vypořádat se s katem.

Nepřistupuji na takové bláznovství,
nejsem ještě tak moc šílený.
… Pravda ale je,
budou-li na svobodě,
odejít budu moci,
osud svůj mám v moci…

Ne ne ne, nesmysl,
mají smůlu,
my ty výsledky potřebujeme,
to mě maj’ za moulu?

Světlo jsem přerušil,
úbytek přeměřil,
na světlo dal je zpět,
nechci jim nějak přispět.

V klidu mě nenechaly,
přemlouvání započaly,
já neposlouchal zprvu,
ale nebylo úniku!

Zacpal jsem si uši,
přesto mě ruší,
začal jsem křičet,
oni na to řinčet!

Židlí jsem hodil,
pod stůl jsem zalezl,
v tom ozval se oddíl,
hluček do hlavy mi vlezl.

„Pusť nás, pusť nás!
Vždyť to znáš!
Pomoz nám ven,
být s jedničkou byl tvůj sen!”

Ano! Jen sen!
přeci snil jsem!
Vše rázem utichlo,
měření započlo.

Graf se mi objevil,
výsledky čekané,
světlu jsem nastavil,
nejsou řeči volané.

Pak jednohlasný sbor se ozve:
„Pusť nás ven, ty sobče!”
Za hlavu chytl jsem se.
„Proč to po mně chce!”
Křičel jsem na strany všechny,
kolem mě praskaly stěny.
Nevydržel jsem ten nápor,
nekladl jsem jim již odpor.

Kyvetu jsem popadl a napřáhl,
o zem ji co nevidět roztřísknu!
V tom kolega do místnosti vtrhl,
já všimnuv si ho vykoktal jsem: „Jen-
jen s-se pr-protah-huju…”

Ráno, ráno, raníčko

2019-08-12T00:00:00+02:00

Stala se mi taková vtipná příhoda,
doteď nevěřím, že jsem toho byl svědkem,
bylo to jednoho jarního rána,
že puknu smíchem, myslel jsem!

Jako každé ráno,
vydal jsem se do školy,
byl jsem znuděný,
tak ňák jako vždycky.

Z té nudy se mi chtělo spát,
oči se mi samy zavíraly,
avšak měl jsem přestupovat,
tak snažil jsem se vnímat zastávky.

Po doražení na přestupní stanici,
vyčkával jsem na další spoj,
samozřejmě dorazil zcela přecpaný,
vměstnat se tam byl teda boj!

Nakonec jsem vyhrál místo u řidiče
a jako bonus jsem slyšel každé vyřčené
slovo.
Náhle rozpoznávám hlasy mně známé,
za zády spolužačky zrovna měly drbací
kolečko!

Ihned jim nastavuji záď!
Rozhodně mě nesmí zřít.
Snad neviděly moji tvář!
Nemám kam teď odejít.

Právě nyní nastává ta chvíle,
kvůli níž se neustále smáti musím,
něco takového se jen tak nestane!
V jakém světě se to vůbec nacházím?

Jedna holka vykládá:
„Já ho mám již plné zuby!
Jak při hodině si povídá!”
vyprávěla celá rozzuřená.

O kom asi mluví?
V tom hnedka dodává:
„Občas nerozumím, co hovoří!
jeho slova jsou nesmyslná!”

V tu chvíli měl jsem podezření,
to snad o mně mluví?

„I jiné holky mi to říkaly!
Ale jak jsme jeli do Prahy,
tak seděly v kupé s ním
a to jim nevadilo, tak nevím!”

Že by snad pomlouvaly mě?
Je to možné?

„Jednou mi volal,
neznala jsem jeho číslo,
tak se ptám,
kdo je to?
Odkud měl můj kontakt?
Řek’ jen, že má své lidi.
Proč musel mě otravovat?
Myslela jsem, že ho zabiji!
A pak mi volal znova!
Tehda, když jsme jeli do Prahy,
opět, kdo volá, jsem nevěděla,
jen měl nějaké řeči!”

V tu chvíli jsem věděl,
že slyšet jsem je neměl,
doopravdy o mně byla řeč,
smíchy mě už chytá křeč!

„Hovor s ním zdál se mi věčný,
to snad i venku uzrály hrušky!
A že se mnou chtěl mluvit znovu,
si asi dělal srandu?!”

Celý její monolog byl směšný,
jak byl směšný, tak byl lživý.
Kdysi jsem této dívce volal,
abych se na maličkost zeptal,
bývali jsme totiž kamarádi,
nečekal jsem, že jí to otráví.

Důvod mého hovoru
vyřešil jsem s ní v mžiku,
bylo léto a organizoval jsem výlet,
myslel jsem, že by s námi chtěla vyjet.
Samozřejmě žerty jsem si z ní tropil,
z mé kamarádky srandu jsem si udělat
musil!
Avšak kdo jsem, řekl jsem jí v klidu,
naopak, byla potěšena, že mě slyší!
A tak sdělil jsem jí mou nabídku,
následoval hovor předlouhý.
K překvapení mému,
nehovořili jsme hodinu,
mluvili jsme hned dvě!
A potom ještě napsala mně.
Že bych ji tehdy obtěžoval?
Určitě ne, sama si se mnou povídala.
I řekla, že je potěšena mým hovorem,
ač jej vůbec nečekala.

A proto (!) se tak směji,
když svým kamarádkám vypráví,
že jsem vřed jejich společnosti,
přitom hlas můj ji potěší.

„Hovory s ním byly hrozné,
říkám mu smaž si mě,
smaž si mě!
komentáře měl hloupé.
Volal mi pak ještě jednou,
já rudla jsem vztekem!
nenávist mě uchopila,
ničila jsem pohledem!
Přec jen jsem to zvedla,
klidná jako jezerní hladina,
ale jen jsem jej slyšela,
málem jsem vzteky vybuchla!”

Takto rozvášněná soptila na celý autobus,
jako kdyby tam byla sama, jako ojedinělý
kus.

Smíchy jsem se mohl potrhat,
neb celou vzpomínku předělala,
že dovolil jsem si její čas mrhat,
že ten telefonát byl otrava.

To, že volala mi potom ona,
to společnicím již neřekne,
to, že radost ji naplňovala,
to nechá si jen pro sebe.

Dále jim zatajila,
že celou dobu mluvila ona,
chtěla se mi svěřit,
tak vyslechl jsem její slova.
Potom zapomněla zmínit,
že mluvili jsme hodiny dvě (!),
držela se ale své role,
řekla, že jsem kazisvět.

Před kamarádkami byla drsná,
teatrální to byla scéna,
ovšem jak milá na mě byla,
to by jim nikdy neřekla.
Nejlepší ze všeho bylo,
že plány si se mnou udělala,
až se uvidíme, se těšila,
jako malé dítě na ježíška.

Přítelkyním povídá:
„To vám byla hrůza!”
mně ale povídá:
„To byla sranda!”
Skutečnosti překrucuje,
jako prádlo při ždímání,

břicho mě už smíchy bolí,
co jim ještě nevypoví.

To by bylo k té první historce,
kdy mluvili jsme spolu poprvé,
znovu teďka připomenu,
co řekla k té druhé.

„Jak jsme jeli na exkurzi do Prahy,
z ničeho nic mi mobil zvoní,
zvednu jej a říkám,
kdo mě to teď vyzvání?

On nemoh’ prostě říci,
že volá mi on!
Raději nechal můj hněv vířit,
mám z něj výron!”

Než bude ale pokračovat,
o čem je řeč, vysvětím.
Jela se školou do Prahy,
nevyhla se obtížím.
Její vlak se porouchal,
vyrazit včas nestíhal,
tak měla velké zpoždění,
jestli bude stíhat, nikdo neví.

Tu (!) přichází ten moment,
kdy dovolil jsem si zavolat,
zeptat se, jak je na tom,
a co pro ni mohu udělat.
K překvapení mému
nevěděla, kdo jí volá,
zaskočen jsem byl,
to vážně neví, kdo jí volá?
„Přeci já,” jí povídám,
„to mě vážně nepoznáváš?
Ty si čísla neukládáš?”
pobaveně dodávám.
Zeptat jsem se tedy chtěl,
jestli v rámci možností je v pořádku,
zdali se setkala s druhou partou,
která měla smůlu stejnou.
Mimo jiné mi to bylo řečeno,
ať zavolám a zjistím,
jestli se jí něco dalšího nestalo.
Jen pomocnou ruku nabízím.
Slovo si ale urvala
jako Jeníček perníček,
do lesíka mě poslala
bez dalších připomínek.

Proto je to tak úsměvné!
Ani ke slovu mě nepustila,
byvši k tomu tak hrubá,
nyní v autobuse vypravuje:
„Z ničeho nic mobil zvoní,
neznámé číslo svítí,
kdo to může být?
Přiložím k uchu a začnu mluvit.
V tom slyším jeho hlas,
jako z žiletek provaz!
Toho co měl na srdci,
bylo jako mravenců v mraveništi!
Sotva ke slovu mě pustil,
pořád do mě něco hustil!
Ve mně se krev vařila!
Pouze zlobu jsem cítila!
Oknem bych ho prohodila,
za živa bych ho upálila!
Nepřikládala bych polínky,
nýbrž benzínu kanystry!
Než on stihl domluvit,
já stihla doběsnit.
Řekla jsem mu pouze
jdi laskavě do háje!”

Já už jsem se řehtal nahlas,
to je vskutku pomaz,
to snad ani nemůže myslet vážně,
dít takto nepravdivě.
Přísedící jí to ale všechno žraly,
ba ji snad i obdivovaly.

Když to ale vezmu kolem a kolem,
jedna otázka mi zůstává v hlavě.
Kdy nastala ta chvíle, onen
moment (!),
od nějž už nejsme přátelé?
Vzpomínám si velmi dobře,
jaké skvělé jsme vedli konverzace.
Byla pro mě spolužačka číslo jedna,
bez ní nebyl den pohodička.

Jala se vyprávět historku třetí,
neuvěřitelné jak moc ječí.
Stručně vysvětlím děj,
neb jistě pozmění jej.

Naše škola byla velké ochoty,
zařídila výlet do hor.
Nejlepší bylo ubytování,
krásný to prostor!

Jednoho večera mi píše:
„Spíš? Přijď k nám do pokoje!”
neboť během odpoledne jsme se k sobě měli,
řek’ jsem si proč ne? Jistě bude kopec
srandy.
Důležité nyní bylo,
aby vše rychle proběhlo,
z přistihnutí na chodbě v noci
vždycky problémy pouze byly.
Chvatem došel jsem k jejich dveřím,
pouze smích a hihňání slyším.
Tedy klepu,
musím z chodby pryč,
jejich pokoj utichá,
neslyším zhola nic.
Klepu tedy dál,
z tohoto bude průser,
v tom slyším jen:
„pššt pššt holky, přišel houser!”
Jsa v šoku, co to slyším,
nelením, ji vyzváním.
Nejenže mi neodpovídá,
ještě v chodbě mě nechává!
Po chvíli dlouhé,
na škvíru dveře otvírá,
nevidím ovšem ji,
nýbrž její spolubydlící.
Ta říká mi hláskem jemným jak hedvábí:
„Víš, my asi ulehneme do lóží.”
Nestačím valit oči,
co je toto za chování?
Slyším kohosi za rohem,
tak čekaje se schovávám.
V tom naplní se pokoj hlukem,
jasně, jdete spát, věřím vám.

Na cestě zpět,
potkal jsem dozorů pět.
Děkuji Simono,
chtěl jsem se jen vidět.

Když vyřkla:
„Dobýval se k nám do bytu!”
říkal jsem si jen,
co je to za proradnou mrchu.

Její líčení mě ale pobavilo vřele,
měla by psát pohádky, ne sedět ve škole!

„Já pořád nechápu,
co ho to popadlo!
Najednou přišel k našemu prahu,
až se mi z toho sevřelo hrdlo!
Dobýval se dovnitř,
byť nedobil dveře!
Bušil tak zběsile,
bály jsme se vevnitř!”
„Ale to snad né,”
jedna se ozve.

Nevěřím vlastním uším!
Už i ony vědí, že přehání!
Tu kalich uvěřitelnosti přetek’!
Neuvěří jí už zbytek!
Jak teď vyřeší situaci?
Bude si stát za svým,
či přizná konfabulaci?

„Dobře, možná nebušil jak kovář
do kovadliny,
ale minimálně jako kdyby tloukl
hřebíky!”
Přísedící hlavami kroutí. „Vždyť by
dělal rámus,
proč by dělal hluk, když by nechtěl
dozorů shluk?”

„No to mě podržte!”
vykřik’ jsem nahlas,
snad neslyšely mě?!
Schoval jsem se zas.
Uf, mají mě za cizince,
asi nepoznaly můj hlas.

Teď už musí pouze pravdu říkati!
Však už teď jí nechtějí věřiti.
Naplňuje mě štěstí, že ji prokoukly,
jak bude si nyní počínati?

„Tak či onak,
chtěl mezi nás,
zkoušel všechno!
I nás zmást!
Byl jako vlk!
A my jako kůzlátka!
V tom si odfrk’,
a stěna se otřásla!
Asi myslel si,
že stěnu prorazí snáz,
ni jsme nedýchaly,
chvělo se to v nás!
Nestrachovaly jsme se,
přímo jsme se bály!
Takového surovce,
co udělal by s námi?!”

„Dobře, Simono,
už meleš hlouposti,
raději povím já,
jaké s ním mám zkušenosti.”

Přeci jen ty slečny nejsou hloupé!
Rozpoznají řeči vymyšlené!
Že lidé stále rozpoznají nesmysly,
mě těší,
jsem ovšem zvědav,
s čím přijde přísedící.

Předtím dovolím si ale poznámku,
zapomněla ještě čtvrtou (!) historku:
Měla zrovna narozeniny
a jí jsem se rozhod’ zavolati.
„Jsi milý, děkuju,”
říká mi do telefonu,
„když nepočítám nejbližší,
jediný vzpomněl jsi si.”

No nic,
hlavně, že ji otravuju.

„Takhle jednou po testu,”
ujmula se řeči druhá,
„řešili jsme správnotu.”
„Správnotu?” někdo se ptá.
„No jako správné odpovědi;
každopádně jsme našli shody,
načež povídá: Jé!
Měl jsem stejné odpovědi!”

Hm, to mi je zvláštní, kam tím míří?
To nezní jako pomluva tradiční.

Děvčata se smála
a druhá se ušklebuje,
tu třetí mluví z náhla,
v záchvatu vypravuje!

Slova z úst se valila,
jako sněhu lavina!
Mlela a mlela a mlela,
kávu z toho namlela!

V tom holky ji zarazí:
„Zpomal! S kým závodíš?”
Výraz uražený pohodila,
„je toho moc, víš?”

Utrhnuvši se tedy káže:
„Jednou z rána
vkročil do třídy,
neřekl ani slovo,
házel pouze pohledy.”
Jelikož mi nikdy na pozdrav neodpověděly.
„Pak do mě strčil,
byť mě neuhodil!”

„To si pamatuji!
Říkala jsi,
že podrazil ti nohy!
Pak ti řekl něco…
ať se klidíš z cesty!”

„Momentíček prosím!”
vstoupí mezi ně další,
„Mně jsi přeci řekla,
že tys (!) ho chtěla uhodit?!”
„Co to povídáte?!”
nezdržuje třetí se,
„ty jsi spadla na kolena,
přímo jemu do cesty,
pak ti řekl z legrace,
zdalis chytla zajíce.”

„Takhle to nebylo!
Já tam byla!
Šel si na věšák dát věci
a měl blbý kecy!
Za zády jsi mu hrozila
sevřenými ruky v pěsti!
Nevzpomínáš si?”
čtvrtá všechny opravila.

Slyšíc to pátá,
též dodává:
„Ne, ne, ne, ne, ne!
Ráno neřek’ ani slovo,
jen zavadil o tebe
a řekl ti bacha holko.”

„Jsem si jista mou verzí!
Strčil do mě, až jsem spadla,
jak kdybych byla kuželka!
Toto moje hlava nevymýšlí!”

„Mně jsi stejně řekla
všechno nějak odlišně.
Prý zavadilas o batoh,
pročež sbíral tě ze země.
Odešel ze třídy
a tys odplivla si,
pak vrátil se zpátky
a řeklas mu díky.”

„Dík by mu nikdy neřekla!
Nesnáší ho, tos to nepochopila?”

„Tak on není tak hrozný,
jen jsme si nesedli.”

„Co to plácáš?!
Nejradši bys ho jak marmeládu rozmázla!”

„To teď neřešte,
všechny nás štve!”

„Mně ani ne,
vždy ptá se, jak mi je.”

„MÍŠO!”
ozvalo se jednohlasně.

„Jen říkám,
že je to s ním k vydržení!
Ráno ho potkávám,
vždycky se dáme do řeči.”

„Bože můj, to je jedno!
Jak to teda bylo?!”

„Tak, jak říkám já!
Šel si na věšák dát věci,
a strčil do naší Katky!
To mě nikdo neposlouchá?”

„Vždyť teď říkala jsi,
že se cestou ani nedotk’!
Pouze mumlal si pod vousy cosi,
a proto od něj Káťa nemá otok!”

„Ani jedna neví z vás,
co teď říká!
Pravdu mám já!
špitl, že jí zlomí vaz!

„Tak to neřek’ určitě!
A vůbec,
to jsi nevyřkla!
Myslíš, že jsem blbec?”

Tu se pouze ukazuje,
jak jsou drby pravdivé,
nelze jim věřit slepě,
Třeba je mít ověřené.
Samy ani neví,
jak ty věci byly,
už řekly tolik verzí,
že se v nich ztratily.

„Neječte na celý autobus!
Co je tohle za pokus?
Vymyslet tu největší špínu?
Myslela jsem, že říkáte vždycky pravdu!”

„Však říkáme!
To ony to spletly!”

„Vážně?
Asi šest verzí jsme slyšely!”
A vůbec, Simono,
Ty tvoje příhody,
nějak nezdají se mi!
Že neříkáš přesně, jak to bylo?!”

Hádali se tak hlučně,
až vyskočil někdo z okna.
To bylo tak neusnosné,
že i směšný zdál se trest Sisyfa.

Konečně jsme tu,
utichl rušna zdroj,
vystoupím, před ně jdu,
zdravím je ahoj!

Nedělní odpoledne

2019-08-11T00:00:00+02:00

Doma odpoledne sedím, knížky si prohlížím.
Před sebe zrak můj upřu
a vidím žlutou opotřebovanou cukřenku.
V té cukr předlouho spí, leží,
krystal ke krystalku se lepí,
nikdo o něm neví.

Z hrnku mého nálepkou zdobeného trhá se okraj.
Když nový byl, radost jsem z něj měl,
nyní pouze doufám, že zbaví mě někdo něj.
Beztak v něm odpad mám; a nevyhodím jej!
Raději počkám, až dobije se více.

Záclony zelené jak listí bych řek’,
avšak tak lživou lež bych nikdy neřek’.
Je to barva nepřirozená,
jako lahve etiketa.

Vodu piji z hrníčku,
neb rozbil jsem si skleničku
a pobrukuji si písničku.

Neměl jsem ani čaj, ani kafe, ani oběd,
nehladovím, nestrádám, význam tomu nepřikládám.

Doma si sedím, knížky si prohlížím, zubatou vyhlížím.

Přání

2019-08-10T00:00:00+02:00

Přál bych si být spáčem.
Ten, když je rozrušen,
odebere se do své říše,
na své strasti zapomene.

Přál bych si být oblíbencem.
Ten, když je rozrušen,
všem svým přívržencům volá,
pak je jeho duše uklidněná.

Přál bych si být jedlíkem.
Ten, když je rozrušen,
vše, co vidí, sní,
výčitkami netrpí.

Přál bych si být násilníkem.
Ten, když je rozrušen,
do ulic si vyjde,
náhodného muže zbije.

Přál bych si být kuřákem.
Ten, když je rozrušen,
kouř vpustí do sebe
následky neřeše.

Přál bych si být alkoholikem.
Ten, když je rozrušen,
lahev si otevře
a obsah do sebe kopne.

Přál bych si být feťákem.
Ten, když je rozrušen,
otráví se svým jedem
a rázem je spokojen.

Přál bych si být sebevrahem.
Ten, když je rozrušen,
hlavou prožene si kulku,
již netrpí ani chvilku.

Cukrovar

2019-08-09T00:00:00+02:00

Přespříliš cukříku
mám na svém svetříku.
Oklepat nestačí,
všimnou si i tací,
které jsem neviděl.

Na kupě mnoho těl,
korpusů dortíků
- dlužím ti moc díků,
z trika jsou drobky pryč,
mohu zas sladké jíst.

Idol

2019-08-08T00:00:00+02:00

Každý zná ten pocit,
když je někým uchvácen.
Domnívá se, že dotyčný
nemůže být přemožen.

Vzorem stane se pak okamžitě,
ach, jak dokonalý hrdina,
ona, ztělesněním bezchybnosti,
kéž by taková i vlastní rodina.

Dech se z toho ztrácí,
musí býti nepřemožitelný,
čelist k zemi se hned vrací,
rozhodně je nesmrtelný.

Touha znát ho více,
seznámit se s pekelníkem,
ke znalosti vede,
že je pouhým smrtelníkem.

Bezdomovci

2019-08-07T00:00:00+02:00

Neb lítostivý jsem a svět změnit chci,
pomáhám chudým na ulici.
Pár těch drobných potřebným,
snad pomůže to nějak jim.

Srdce mi trhá,
že dopadli takto,
v hlavě mi běží,
zda mohou si za to.

Sic sám chudým jsem,
v kapse přece jen zapátrám,
mince jim ochotně předám,
snad bude bída už jen snem.

A vskutku, radost v nich probuzuji!
I běží do obchůdku a novou lahev si zakupují…

Píseň na znamení brečení v rohu

2019-08-06T00:00:00+02:00

Ztraceni jsme sami v existenci!
K učení nemáme tendenci.
Radši spolu v rohu trávíme čas!
A jedouce popijíme zas.
Hrajeme si se slovíčky!
Málokdo chápe slovní hříčky.
Spolu hovoříme nevlastními řečmi!
Ačkoli potom nerozumíme si.

Víno! Ať už hrozny, nebo z lahve,
milujeme obě stejně.
Víno! Ať už rudé, nebo bílé,
nechť zapomenem’ v jaké jsme to bídě.

Víno! Ať už hrozny, nebo z lahve,
miluji tě opět stejně.
Víno! Ať už rudé, nebo bílé,
nechť zapomenem’ v jaké jsme to bídě.

Když truchlí jeden truchlí druhý!
A zoufá si nad ostatními.
Když sužuje hlad jednoho z nás!
Na rameno zaťuká a ozve se prosebný hlas.
Setká-li se s nedorozuměním!
Druhý ho zpraví s vysvětlením.
Postrádá-li sešit vlastní!
Pošle hned zápisky se ctí.

Víno! Ať už hrozny, nebo z lahve,
milujeme obě stejně.
Víno! Ať už rudé, nebo bílé,
nechť zapomenem’ v jaké jsme to bídě.

Víno! Ať už hrozny, nebo z lahve,
miluji tě opět stejně.
Víno! Ať už rudé, nebo bílé,
nechť zapomenem’ v jaké jsme to bídě.

Ne

2019-08-05T00:00:00+02:00

Psa svého nejraději mám,
je vycvičený jako voják.

Na vycházku vyrážím s ním,
zavolám naň: „Dorane!
Čekej na mě!“
Načež se otočí a řekne: „Ne.”

Ježek

2019-08-04T00:00:00+02:00

Z opilectví padám k zemi,
jsem někde poblíž koleji,
zrovna říjen v kalendáři,
ale pracovali by vlekaři.

Rozmazaně vidím přede sebe,
kabát namočil se mi již v bahně.
Studená zem, lehký vítr, světlo měsíce
odkrývá mi, kdo tu kráčí kousek ode mě.

Bodlinaté dupající zvíře kráčí,
domy boří svými kroky,
funí jako rozstřikovač vody,
asi na vycházce noční.

Ve tvaru X leže,
v hlíně ucho zabořené,
vidím, kterak pochoduje
podél kolejnice ocelové.

Pochoduje, pochoduje, jak je rychlý,
udivuje mě, že radši někde nespí.
A jak mi v dáli mizí,
vstávám, nechť neodchází.

Za ním tak po špičkách jdu,
ho sleduji, kam dojde,
když přiblížím k němu se,
on v chůzi své ustane,
pak zakroutí hlavou
a pokračuje.

Jej chtěl bych rád pohladit,
on ale stál’ cupitá,
když rozhod’ se zastavit,
má ruka naň naléhá.

Jen k bodlinám jeho se přiblížím,
hned obranný manévr učiní;
hned nadskočí bodnouti chtě mě,
však uhnu včas nezraněn.

Z polekání jsem povyskočil,
on preventivně znovu nadskočil,
pak otřásl se a pootočil,
zdali mně už zmizel z očí.

Tak cupitá dál a dál vychází,
zaň plížím se jak kočka,
jak kočkovitá šelma.
Mé oči ho sledují,
jak oči od jestřába,
z výšky jak od jeřába.

Uznal jsem, že patrně lidského společníka nechce,
jen ať si pádí, jistě bude se mít lépe v hnízdě!
Již skoro jsem vyšel větru dovoliv foukat mi pod kabát,
načež kopl jsem do šutru a nechal jich pár popadat.

Proti mně lavina kamínků, kamenů, kamenisek a i balvanů!
Snažil jsem se uhnouti, skákati, přeskočit nebo i utéci!
A nakonec zakop’ jsem, znova zas k zemičce blížím se,
naštěstí pozadím do hlíny vsadil se.

Prach kol mě usedl,
svit probil si cestu,
kolejnice začne řinčet a cinkat
a někdo začal pískat.

Vlak se rozjel, ke mně míří,
co hůř, ježek vedle slídí!
Příliš daleko je, nestíhám,
už projíždí okolo, oči zavírám!

Když vlak projel a byl pryč,
jal jsem se hledat ježka napříč.
Utíkal jsem, co se dalo,
tam, kde naposledy spatřil jsem ho.

Půda mokrá, od deště promočená,
v sobě mých bot otisky zanechává.
Čím blížeji jsem, tím půda vlhčí,
za sebe házím země muldy.

Města svit a měsíce zář
nestačí mi k naleznutí, kde je ten neřád,
již jsem myslel na nejhorší,
když v tom vidím, že támhle běží.

Přežil vlak! Přežil vlak!
Myslel jsem, že dostane na frak,
ale on to zvládl!
Osud svůj ovládl!

Opět funí jako právě projevší lokomotiva
a jen co se přiblížím, nadskakuje,
jako kdyby za ním spadla motyka.

Cosi se mu ale nelíbí,
na mě divně civí,
snad že bych špatně něco udělal,
vždyť jsem se ho ani nedotýkal!
V tom rozezní se ostrý hlas!
Průrazný ostrý silný hlas!

Ježek se na mě otočil,
na bodlinkách leží,
bříško mi nastavil,
ale stále cosi řeční.

Mluva v řev se promění,
začínám rozpoznávat zubiska,
neměl jsem vycházet na koleje po setmění,
neboť spořádá mě ježků smečka!

Přec jej pohladit se jmu,
uklidnit ho a dát řeč.
Ozve se: „Já si kousnu!”
a chytá mě do ruky křeč!

Je tohle vůbec ježek?!
Má zuby jako křeček!
Z ruky už mám pahýl,
cítím hnusné pachy!

Z ježka je vlčisko a potom i kočka,
nabývá objemu jak nafukovaný balónek!
Ze mě je břečka, potom zas dečka,
dečka, do níž štěně zakusuje první zoubek!

Ježeček splaskne a roztomilým se stane,
ale mně stále z ruky krev teče.
Hezky se podívá - mně kroutí se podlaha -
„Vadilo by, kdybych-“ načež kousne mě do hrdla!

Chci se ho zbaviti, ale má teď tak tři metry,
Bože můj, bože můj, co mám si teď počínati!

V tom to přišlo, v tom to přišlo!

Tlamu svou otevřel na délku lyží,
má jednu hlavu, ale šest ruk!
Křídla má, k tomu i syčí,
vzdávám se, odevzdávám se do jeho muk.

Tak požije mě a já mrtvý jsem,
do žaludku vpluji, kdo vchází to sem?

Ke mně vpluje ježek,
jehož následovat chtěl jsem,
to ale znamená,
že on nebyl mým vrahem?

Již kámen skoro ze srdce mi spadl,
po čemž i on otevře svá ústa,
roztrhá mě na kusiska,
a mě pomaloučku snědl.

A pak, když jsem myslel, že je konec,
zapil vínem svůj zrůdný oběd!
Na mě bílo z výšky kape,
asi sladké Chardonnay!

Tu kyselejší stává se chuť,
jak bych mohl cítit, když jsem na padrť?

Ovšem (!) otvírám své oči,
na zemi se octnu,
vzhůru se kouknu,
koleji jsem poblíž.

Vidím ježka,
vidím ho zblízka,
na mě močí,
na mě kape močůvka.

Pravdomluvnost I

2019-08-03T00:00:00+02:00

Pravdomluvnost neřestí je,
nikdo nikdy nechtěl pravdu,
uchovej si jejich zradu,
lidé ještě odmění tě.

Možná, že já nechci lháti,
to ale po mně lidstvo chce,
vymyslím si, vymyslím vše!
Aby nemuseli lkáti.

Chtěl jsem býti ušlechtilým,
žádné lhaní, nikdy více!
A teď nesnáší mě chtíce,
‘bych lež raděj zpravil jiným!

Ctností oplývají lživí,
falešní, povrchní lidé,
ti vlastní jazyky hbité,
nepravdou se oni živí.

Upřímost - vada dobrých je,
pádem jejich častým k zemi!
Pokud nejsi s pravdou němý,
dočkáš svého se mordýře!

Nenáviděn rázem budeš,
nepřítele v tobě najdou,
vyčlení tě, hřbet ukážou
a litovat nepřestaneš!

Pravdomluvnost II

2019-08-02T00:00:00+02:00

Nechápu, proč chtějí všichni pravdu,
když je pak zničí,
nechápu, proč nemůžou žít ve svém snu,
když nechtějí starosti.

Dal jsem si za úkol mluviti jen zlato,
nikdy už nelhati člověčenstvu po mém boku.
Za ryzost, vznešenost, odvahu dostal jsem
určitým způsobem ode všech přes hubu.

Nejbližší - domnělí - přátelé záď svou mi předvedli,
jako by neznali týmové zvyklosti.
Slzy jsem prolil a nevěděl, co dál
- …mám… mám, se snad odstranit?

Že největší cností je schopnost mluvit pravdu,
teď naučil jsem se, že jedná se o mýlku.
Že upřímnost vlastnost je potřebná,
vidím, že tady jde o idylku.

Pravdě porozumí pouze výjimeční,
vskutku, nutné šetřit s ní,
důvěrně promyslet komu se sdělí,
neb jinak lid tě zradí.

Pravdomluvnost III

2019-08-01T00:00:00+02:00

Nejvzácnějším člověk je ten,
který pravdě porozumí,
buď jeho přítomností poctěn,
ježto takových moc není.
Křivé slovo sděl mu,
to poslední, co mu řekneš,
šanci máš jen jednu,
rozmysli si, zdali zalžeš.

Nikdy nesmíš zradit lidi pravdomluvné,
neb pak ty jsi pro ně odpudivý,
raděj mlč a vyčkej, dokud nepřiznají barvu pravou,
pak budeš vědět, zdali budeš muset
být k nim neupřímný…
…jinak tě zradí…
…jinak tě zničí…
…jinak tě využijí…

Kdo před tebou nic nezatají,
největším tvým pokladem,
jemu nikdy křivá slova nenáleží,
ani když jsi pod tlakem.

Pravdu pouze výjimečným!
Neradno odhalit ji náhodným.

Víš-li, že tě někdo za nos tahá,
neměj výčitky, povíš-li mu slova lživá.

Pravdu pouze výjimečným!

Pět hlav

2019-07-31T00:00:00+02:00

Na stěně mi visí pět hlav.
Od každého nepřítele jedna.
Jeden velikánský měl hlad,
druhý na mě skočil ze dna,
třetí málem mě utopil,
čtvrtým pronásledován jsem byl,
pátý věznil mě tak dlouho,
že otrokem jsem stal se skoro.

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Pak konečně jsem došel na kraj lesa,
do lesa kalného a černého jak inkoustová skvrna.
Když měsíc na oblohu vyšel,
podivné zvuky v tu ránu jsem slyšel.

Snad o nic nejde, přec jsme v lese,
zde koloběh přírody probíhá.
Tak v klidu na strom natáh’ jsem se,
načež vidím, jak tu divný daněk pobíhá.
Že by možná ztraceným byl,
či snad někdo ho bil?
Na útěku právě,
či možná schovávanou hraje?

Na hvězdy jsem pohléd’,
se do myšlenek zavřel,
nehybný jsem jak led
a daněk zatím zašel.
Se mnou hovory jsem ved’,
zdali dobrý nápad jít tam hned,
uplynula ticha chvíle
a v záchvatu jsem skočil s větve!

K štěstí mému o strom dál se schoval,
k smůle jeho byl bez kamufláží.
Přiskákal jsem k němu jako skokan,
načež začal utíkati znenadání.
Za ním běžím, co mi nohy stačí,
jistě se však brzy znaví,
kličkuje a v dáli skáče,
více ovšem neodkáže.

Když už jsem jej skoro lapil,
z výše mě vzal obří moták!
Daňka jsem tak navždy ztratil
a mě do hnízda si nese ten pták.
Hned jak usadili jsme se,
chopil jsem se svého meče!
Jedním švihem křídlo přesek’ jsem mu,
druhým zkrátil jsem mu nohu.

Z polekání z hnízda spadnul,
já vydal jsem se za ním k zemi,
tam jen stopy do zeminy vmáčknul,
myslí si, že uteče mi?
Hned jak jsem jej našel,
ozval hrozivý se kašel,
moták polomrtvý k boji připravený,
já již meč svůj mám naň vytasený.

Nejdříve mě zkoušel klovnout,
uhnul jsem a do zobáku sekl ho,
křídlem svým pak stihl mávnout
a mě odvál vítr daleko.
Potom po mně skočil!
Já do země se ukryl,
hnátem dupal po zemině,
dokud z hlíny nevymáčk’ mě.

Tehdy jsem byl bezbranný
jako ryba v suchu tepla,
ale nevzdal jsem se byv udatný,
utíkal jsem do pralesa.
Vzlétnu a pryč letím,
chytá mě a do chřtánu vtáhne!
Mečem mu břich i hruď prorazím
a za mnou jen plamenem vzplane!

Konce dočkal jsem se!
Nepřítele porazil jsem,
hrom a blesky ozvaly se
a déšť začal padat sem.
V plamenech již není moták.
„Porazil jsem tě, notak!”
Povyskočil, na mě šláp’,
mě do zobáku svého chňap.

Kousl jednou, kousl dvakrát,
chvíli čekal,
do žaludku mě vtáh’.
„Sníst jsem se nechal!”
Co teď, když nohy mi mizí,
v žaludečních šťávách se rozpouští.
V tom jsem se zamyslel, nápad hlavou běží:
„Nemůže mě sníst, když já ho sním první!”

A tak jsem se jal ho pozřít!
Svými zuby vykousal jsem díru,
díru jako křoví,
dostane teď hrůzostrašnou bídu!
Jedl jsem dál a nepřestával!
Všechno, co jsem viděl, všechno jsem si dal!
Slezinu a játra, ledviny i plíce,
snědl bych i více!

Celé břicho vyprázdněno,
srdce byl můj zákusek,
pak jsem snědl kůži jeho
a kosti dal si za pásek.
Říhnul jsem si jako kůň!
„To byla véča, bože můj!”
A tak měl jsem hlavu první,
která na stěně teď visí.

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Pak konečně jsem došel do pouště,
do pouště vyprahlé a se životem neseznámené.
Když v dáli Slunce na nebesa rostlo,
věděl jsem, že času nemám mnoho.

Zrovna bylo ráno,
když jsem dorazil,
ještě nebylo tak parno,
přesto jsem rád zastavil.
Vody napít jsem se chtěl,
žízní jsem se pouze chvěl,
z rozzuření hodil láhev k zemi,
poněvadž v ní ani kapka vody není.

Vydal jsem se svižným tempem,
chtěl jsem z pouště rychle zmizet,
Slunce stouplo každým krokem,
nechtěl bych tu zůstat viset.
Z únavy už padám k písku,
kéž bych viděl v dáli vísku,
místo toho za nohu mě někdo lapil,
vyskočil a do dálky hned kvapil.

Scink! Ještěr jako ryba!
V písku plave, jak chce,
pronásledovat ho není chyba.
Jistě ví, kde vody nalezne se.
Přirozeně zaň jdu,
kamkoli se vydá, zajdu,
ovšem pomaličku chodí,
se snad pískem brodí.

Pak otočí se, na mě koukne,
syčí, křičí, divné zvuky tvoří,
předstírám, že dělám věci svoje,
nevěří mi, brzy na mě asi skočí.
Jeho ale nenechávám v klidu,
sledovat ho nepřestanu!
Chci vědět, kde ten ještěr sídlí,
zda má rodinu i děti!

Přelstít ho však musím,
nesmí o mně vědět,
tak zády krče k němu kráčím,
aby nebyla tvář má vidět.
Kdyby zvěděl, že má společníka,
jistě by šel jinam, jen ne do vody sídla!
Vedrem ovšem brzy padnu,
tady, tady (!) v tomto parnu.

Když jsem se otočil,
zda správným jdu směrem,
scink se už vytočil
a zalezl pod zem.
„No… co si teď počnu?” pohodil jsem rameny a koukl dolů.
Země začala se vlnit
a pochyby začal jsem se plnit.

Z náhla vyskočil scink zuby napřed,
po hlavě šel mi zuřivě,
měl jsem ale přehled,
vystavil jsem ho tětivě.
Strunu spojil, utáh’ silně,
bezmoc byla v jeho slině.
A tak druhá hlava zeď mi zdobí,
hnedka vedle hlavy z lesa první.

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Pak konečně jsem došel na kraj moře,
moře modrého a rozlehlého k hoře.
Tak nečekal jsem, až uzraje huse klas,
na dobrodružství jsem se vydal zas a zas.

Na vodu jsem loďkou vyplul,
bojovat a překonat ty mořské zrůdy,
plachty rudé do větru jsem vypnul,
příznivé tu očekávám větry.
Vánek mořský pohladil mě,
loďka takto nikdy nevypluje,
chopil jsem se proto z dřeva pádel
a začal pádlovat podél.

Daleko ode všech na širém moři,
nikde nic, nikde žádný život.
V dáli všímám si, že něco hoří,
mořská zrůda nedala nikomu milost.
Pádluji, pádluji, co mi síly stačí,
silný moře proud mě ovšem stáčí.
Zatnul jsem zuby, nehty radši i dech,
chci se tam dostat, chci tam ještě dnes!

Vypotil jsem duši moji,
málem i mozek svůj,
abych přemohl ty proudy,
nepřestal jsem stůj co stůj.
Když na místo jsem se dostal,
člověka jsem v sobě neznal.
Jedním mocným výdechem
odvál jsem moře i ryby v něm.

Nádechem jsem stáhl mraky,
všechno mám včil ve svých plicích,
ptactvo z nebes vdech’ jsem taky,
do moře skočit mohu v chvílích příštích.
A tak (!) šipkou do vody
plavu až do hloubi.
Malá rybka zjevila se,
k ostatkům teď zavede mě.

Modrou slanou kaší se pravím,
zlatý ocas rybky následuji,
oceán se víc a více tmaví,
po nepříteli pokukuji.
Života přibývalo,
mě žraloctvo přivítalo,
já se ovšem nezdržoval,
zlatou rybku následoval.

Na dně jsem se objevil,
nikde ani živáčka,
k lodi jsem tak zamířil,
načež příšera mě odtáhla.
Táhla mě, táhla,
do temnoty mě vtáhla,
hlouběji než dvě stě metrů,
dech já pro boj držet budu!

Snažím se tasit meč,
jsem ale svázán čímsi,
zužuje mě ona věc,
ocas kol mě omotal si.
Zápasím tedy s hadem,
hnusným slizkým obrovským hadem!
Jedna věc naň platí,
musí býti rozporcovaný!

Když zmáčkl mě natolik,
že vzduch ze mě začal unikat,
chvil jsem měl jen několik,
než bude pozdě utíkat.
Vydechl jsem ze hluboka,
pouta tak povolila,
ze spáru jsem vyklouzl,
had se ale do mě zakousl.

Zakňučel jsem hlasně,
jed pak do mě vpustil,
utrh’ jsem se včasně,
veplaval jsem do jeskyně ústí.
Tam tma nejtemnějšího druhu,
měl jsem nad ním výhodu.
Když se za mnou vydával,
nenápadně jsem vyplaval.

Dech už se mi ztrácí,
nevydržím dlouho,
rozum se mi už potácí,
ale na hladině skoro!
Za mnou krve čára,
velká má je rána,
pulzuje mi tělem jed,
snad vypudí se teď.

Už jsem takřka na vzduchu byl,
bych svou ruku světlu ukázal,
v tom mě šance ten had zprostil,
opět ke dnu stáhl, k sobě uvázal.
Malátný jsem jako malta,
v mém mozku již je vada,
ke ztrátě už nemám nic,
naň se vrhám: „Nedostaneš víc!”

Chytl jsem ho za pačesy!
Jeho hadí hnusný knír,
brzy budou hrdla řezy,
ale plave se mnou níž a níž.
Není čas na chyby!
Vykostím ho jak ryby!
Kousl jsem ho ze všech sil,
po čemž ihned povolil.

Pak meče jsem se zmocnil,
rozřízl ho podél,
o smilování mě prosil,
ale o sobě jsem nevěděl.
Snadná oběť pro něj opět,
chtěl mě sníst, mít svůj oběd,
do tlamy mě nabral,
ale já tam svůj meč dal!

Jak kousl,
tak se pích’,
já zmizl
a on stiskl spíš.
Vida, že mi naletěl na past,
zkoušel mě hned zmást!
Rozzuřil se jako svině, oči září rudě,
ovšem, bylo pro něj příliš pozdě.

Exnul, sotva jsem ho hecnul,
meč jsem pak svůj vytáh’,
do krku ho říznul
a s hlavou jeho se k nebi vydal.
Z vody vyskočil jsem metrů pět
a na loďku si s hlavou leh’.
A tak měl jsem hlavu třetí,
která na stěně teď visí.

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Pak konečně jsem došel do hor,
do hor skalnatých zmrzlých, přímo horror.
Tentokrát jsem nedošel tam sám,
byl jsem kýmsi pronásledován.

Hory skalnaté a rozlehlé
jako samotný oceán,
vršky jako žihadélko včely špičaté
ukryté daleko v nebesách!
Nejvyšší ten vrchol přírodě je nechán,
ten já brzy zdolám!
Na úpatí hory pouze kostry,
ale za mnou stále stopy.

Že o nikom nevím,
jsem předstíral,
moc dobře ale tuším,
že mě někdo stíhal.
Je to z tajgy rosomák?
Či snad červený krab jako mák?
Nebo pouhý hmyz,
či snad ibis?

Vyběhl jsem na nejbližší horisko,
kde malá chatka byla,
pro nepřítele žádné riziko,
neboť když jsem vyšel do druhého patra,
slyšel jsem jak mi pod nohama
skřípe dřevěná podlaha.
Tak jsem vyskočil, až stropu jsem se dotknul,
podlahu prorazil a dolů spadnul.

Tam ale nikde nikdo,
jako kdyby vypařil se.
Na podlaze ani smítko,
byl pryč v mžice.
Stavení jsem zvenčí zkontroloval,
zřím jen sněhově sněhový obal,
v něm stopy nejsou žádné,
tedy musí býti v domě.

Mě tento poddruh za námahu nestál,
vyběhnuv jsem se dolů hrnul,
ze země strom první vyrval
a jako na sáně si na ně sednul.
Mračny vedla cesta moje,
bělavé zřím závoje.
A když téměř úpatí jsem viděl,
vyskočil a na vedlejší vrchol letěl.

Ten jsem zdolal opět snadno,
několika skoky předlouhatánskými.
Necítil jsem žádné chladno,
ni když jsem se střetl s větry ničivými.
Jak když ráno bylo nahoře,
vše jsem vidět mohl stoje na hoře.
Rozhlédnuv jsem uzřel pouze další vršky
a pode mnou bílých mraků útržky.

Za ramenem otáčím se,
vidím stínu zdroj,
to vrch vrchů všech vytyčil se,
naleznuv svůj cíl, jsem jak stroj!
Tak sbíhám k úpatí,
cíl můj jest to konečný,
ale hora hladká jako křídla sovy,
překážka to pro mě není, coby!

Když bílou vatou z mraků jsem se prokousal,
povšim’ jsem si, že tu někdo už byl,
někdo tady cestu zanechal.
Že by pronásledovatel do skal cestu vybil?
Nenechav se rozrušiti,
směřoval jsem k svému cíli,
již na vrchol jsem takřka stoupl,
ale náhle do mě někdo kopl.

Po hlavě jsem dolů padal,
- nepadal, přímo letěl!
Všeho, co jsem mohl, jsem se chytal,
až strom jeden se mnou zachvěl.
Nahoru jsem šplhal zpět,
trvalo to chvil jen pět!
Chtěl mě znova skopnout,
já stih’ ho za úd chytnout!

Do údolí shodil jsem ho
a na vršek se postavil,
vydrápala maličkost se jeho,
se velmi rychle zotavil.
Přede mnou tak stál,
ten, před kterým jsem utíkal,
ten, kdo se mě snažil ulovit,
byl puntíkatý rys ostrovid!

Na bojišti malém
jako klasů vedle sebe pár,
pošel jsem tak málem,
když udeřil mě jeho dráp!
Do něj kopnu silou vší,
do mě strká mocí největší,
na poslední chvíli mečem po hlavě,
zamotal se, padá za mnou po straně.

Kutálejíce jsme bojem zaneprázdněni,
ucho z hlavy urval jsem mu,
on mě do krku kous’, že jsem němý,
tak jazyk silou vší jsem chytl jemu,
z tlamy vyrval, rysa odstrkal
a před zrakem jeho jazyk rozkousal!
Šíleně se na něj smál,
nasával jsem jeho žal!

Rozhněval se, stromu chyt’ se,
větev urval, po mně hodil.
Do ramene zasekla se,
řva jsem ji hned zlomil.
Přestávám se kutálet,
nehodlám dál otálet,
rozběhnu se za ním,
z ramene kůl do něj vrazím.

Ocasem mě švihnuv srazil,
ne mě řva, po mně skáče,
pěstí jsem mu do čumáku vrazil
a sbil ho jako rváče.
Naposledy chtěl mě kousnout,
měl by radši k zemi padnout,
za zubiska se ho chopím,
roztáčím ho, k vršku hodím.

Dotrmácel ke mně se zas,
ponížením začal příst i mňoukat,
o milost mě prosí as?
Milovníci koček neměli by koukat.
Zuby jsem naň vycenil,
a hlavu od těla tak oddělil.
A tak na zdi hlava visí,
čtvrtá hlava velkorysí!

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Po věčných bojích a čtyřech hlavách
došel jsem k útesu skrytému v travách.
Meč jsem svůj ztratil a kulhal už pouze
a hole, hole jsou má nouze.

Pode mnou balvany s ostrými hranami,
ostrými jako od řezníka sekáčky.
Zájem už nemám, jak hraje se hra s námi,
nestrpím další již překážky.
Oči jsem zavřel a dech svůj hned zadržel,
utíkat kupředu po pár chvil začal jsem.
Usmrtil jsem sebe svým pádem,
setkal jsem se s pekelným pánem.

Hlava jeho plamenem plála
jako Nerem zapálený Řím,
vedle něj zbraň jeho stála,
nepřítele před sebou ve tmě zřím.
Sil jsem nabyl opětovně,
zas jsem mohl kráčet rovně.
Meč mi dal a štít mi věnoval,
utkat chtěl se; chtěl, abych bědoval.

První na mě zaútočil on,
můj štít ho ale odrazí,
hlavicí meče jsem udeřil ránou za milion,
od něj obdržel jsem ránu razantní.
„Mé krve pít chceš, zdá se!”
chytám ho, přitisknu k zídce,
do úst narvu jemu rozřezanou žílu,
„tady máš! Krve saj, užívej mou mízu!”

Palici jeho jsem o zeď pak omlátil,
ode mě ve stěně díry jsou tři!
Jeho zrak ihned jsem uchvátil,
„koukej se! Vidíš ty díry tam? Zři!”
Sebou nenechal se lomcovat,
začal se mnou zuřivě couvat,
shodil mě na zem. „Koukej se sem!”
po čemž válím se se zlomeným nosem.

Využil toho a do břicha vrazil mi
neuvěřitelně neskutečnou silou,
že ze mě vylétly zvratky
a krev mi vytryskla roztrhlou žilou.
Vzchopil jsem se ještě jednou,
zahodil meč a štít nechal u nohou,
jako rysa jsem ho vzal,
on už cítil pouze žal.

Ke stropu ho posílám,
při dopadu mečem seknu.
Přikazuje posilám:
„Chyťte ho! Pošlete ho ke dnu!”
Sluhové pekla, trojhlaví psi
mě na končetiny roztrhli si.
Poskládán jsem na hromádce,
poražen jsem okázale.

Posbíral mé zbytky
a do urny je zamyká,
vítězem té bitky,
do studny mě posílá.
Jsem na dně zanechaný, zcela sám,
osamělý, opuštěný, jak pryč dostat se mám.
Ach, možná přílišnému činu maličkost má čelila…
Má krev ale pro nic za nic nebyla prolita!

Fňukat jsem v momentě tom ustanul!
Z poznání zmizela všechna má okna.
Chobotnice se přec dostane z urny až na stůl
a já vím, jak ona učiní bez mrku oka.
Hlavu svou nacpal jsem až k víku,
započal otáčet ve směru víru,
otevřev urnu ven vypadl,
vyřk’ jsem: „Urna můj nebyla debakl!”

Porážka má
nespočívala v úmrtí,
porážka má
spočívala v trpění.
Po smrti není každý pouze mlád a pln sil,
je hlavně nesmrtelný, čímž se vyděsil.
Mnoho divných věcí se tu děje,
ty, jež by nešly ve standardním světě.

Jako pulec na zemi jsem ležel,
ruce, nohy kol mě poházené,
sic jsem venku na svobodě, ale žel,
torzo bez ruk, nohy z kyčlí vytržené.
Napadl mě proto pak nápad!
Po zídce se vztyčím a pak následuje pád (!),
pád ramene na nastraženou kost,
abych nahodil pak ramenní svůj kloub.

První pokus úspěch,
podruhé stejný výsledek mám.
Nasadím i nohy a vyráží mi dech
zhlédnout dorůst tkáň mi k rukám!
A tak plán můj se skutečností se střet’,
už není moje tělo pouhý střep,
po zdech nyní lezu,
jeho krček neunikne řezu!

Všichni se proti mně vrhli,
všechny jsem v tu ránu omráčil,
zašel jsem tam, kde svůj oheň vždy chrlí,
přerušit, co dělá, ihned se uráčil.
V šoku jsa nátáh’ se pro svou zbraň,
já ovšem vytasil meč svůj naň.
Ruku jsem uřízl skopnuv ho zase,
on nadech’ se, připraven vdechnout mi saze.

Kašle záchvat,
zaslepen černotou,
mečem jsem započal máchat,
kam oči mé dohlednou.
Pak jsem potkal jeho štít,
zkusil mě bodnouti jako štír,
k zemi jsem sešel,
jeho hned obešel,

od paty k hlavě má ode mě řez,
ve dví na zem spočne,
nehnutý jak pařez,
boj tímto konče.
Sekl jsem ho pod zátylkem,
hlavy zbavil, byla mu nadbytkem.
A tak mi zeď nyní zdobí,
pátá hlava s rohy jako kopí.

Poznat svět byla má představa,
a tak jsem se vydal na cesty.
Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,
prošel jsem zeměmi sty.
Až nakonec došel jsem k sobě,
po předlouho šílené době.
Hlavu hned na zeď jsem pověsil,
pyšný, že vždycky jsem zvítězil.

Na stěně mi visí pět hlav.
Od každého nepřítele jedna.
Jeden velikánský měl hlad,
druhý na mě skočil ze dna,
třetí málem mě utopil,
čtvrtým pronásledován jsem byl,
pátý věznil mě v urně,
ale nakonec sťal jsem všem hlavu ručně.